metro.cz

Počasí v Praze

3 °C / 6 °C

Pátek, 17. listopadu 2017. Den boje za svobodu a demokracii.
David Koller se skupinou Kollerband
Další 1 fotografie v galerii
David Koller se skupinou Kollerband | foto: Archiv NedoriMetro.cz

David Koller: Moje začátky byly děsivý

29. října 2017  14:15 Jaroslav Panenka
O nových počinech probuzené Lucie se píše jenom v superlativech a jeho druhá kapela, která ho doprovází, patří k tomu nejlepšímu, co lze na našich rockových pódiích vidět. Za její nakažlivou energií a hráčskou suverenitou se určitě vyplatí vyrazit. Třeba na aktuální Acoustic Tour, které křižuje republiku.

Muzikant David Koller se zkrátka nezastaví. O to víc překvapí, když přese všechno, co má za sebou, mluví o tom, jak snadno se i dnes dokáže před vystoupením dostat do stresu, který měl na samém startu své výjimečné kariéry.



David Koller

  • Muzikant, skladatel, zpěvák, producent. Jedno z nejrespektovanějších jmen českého rocku, 56 let
  • Pochází z Prahy, v posledních letech žije v Mikulově.
  • Slavné se stalo jeho působení v kapele Lucie (1987–2005, nyní opět na scéně).
  • Prošel také kapelami Blue Effect, Žentour, Jasná Páka, Pusa, Kollerband a v současné době koncertuje se skupinou nesoucí jeho jméno.
  • Je spoluautorem hudby k několika českým filmům, produkoval desky řady jiných interpretů.
  • Vystupoval také s Pražským výběrem, Žlutým psem či Chinaski.
  • V roce 2007 se společně s výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis stal spolumajitelem pražského hudebního klubu MeetFactory.

Co o Acoustic Tour můžete prozradit?
Abych řekl pravdu, moc toho dopředu prozrazovat nechci, to bych pak připravil návštěvníky koncertů o překvapení. Každopádně se snažíme přijít zase s něčím trochu jiným. Plánujeme průřez naší tvorbou, přičemž začneme akusticky a v průběhu večera přejdeme do elektrické roviny, kterou máme přece jen ve větší oblibě. Sice máme rádi akustické nástroje, ve studiu s nimi vždycky pracujeme, ale jsme elektrická kapela. A stejně kolem nás bude milion drátů.

Kolik práce dá připravit akustickou podobu písniček?
Vymyslíme jim nová aranžmá, aby zněly jinak, a máme vyhrazený týden na zkoušení. Snažíme se verze pro turné ozvláštnit hudebními hádankami, takže několikrát za večer lidi asi nebudou zpočátku tušit, jakou skladbu hrajeme. Mohlo by to být zábavný pro nás i pro ně. Naši fanoušci si určitě zaslouží, abychom pro ně připravili zase něco nového.

Máte taky nacvičené, co budete lidem mezi písničkami říkat?
To je vždycky improvizace. Možná bych měl dodat „bohužel“. Ani si nepřipravuju dopředu místa, kdy bych měl něco pronést k publiku. Jenom když vím, že si muzikanti musí vyměnit nástroje, a je tedy potřeba vyplnit pauzu. Jinak mám rád, když koncert pěkně odsejpá.

V čem je hlavní rozdíl mezi koncertováním s vaší sólovou kapelou a koncerty s Lucií?
S Lucií je všechno velký, naddimenzovaný, ultraprofi a hrajeme spolu hodně málo. I když teď jsme se domluvili, že jestli chceme být opravdická kapela se vším všudy, musíme začít koncertovat víc. Snažíme se do toho vpravit. Naproti tomu s partou, která jezdí pod mým jménem, hrajeme – řečeno s nadsázkou – téměř všude. Takhle jsme si to na začátku nastavili, prostě jsme věděli, že chceme být spolu na pódiu dost často, aby ta skupina byla pořád živá. Koncerty jsou kyslík, to kdysi řekl Ivan Král, myslím. Čím víc kapela hraje, tím je lepší.

Takže polykám otázku, jestli máte vůbec zapotřebí se pořád harcovat od kulturáku ke kulturáku…
Zrovna nedávno jsem si to počítal a my hrajeme v průměru opravdu třikrát týdně. Po Čechách, na Slovensku, na Moravě… Těmi přejezdy jsem totálně zničil poslední auto. Dneska si jdu koupit novou káru, protože tu předchozí jsem doslova ujezdil. Marná sláva, při mém povolání je to moje nejlepší přítelkyně. Nebo nepřítelkyně, nevím. Ba ne, zatím mě nenechala ve štychu. Pořídím si auto s nejlepšími brzdami, jaké se dá sehnat. Soukromě za rok najezdím klidně padesát tisíc kiláků, s kapelou dalších třicet, to je přece strašný.

To je právě ono: vidět jsou jen dvě hodiny na pódiu, ne všechen ten čas, který je za nimi.
A to se nám taky například stalo, že jsme dojeli na Domaše, tedy ještě tak hodinu a půl autem za Košice, a tam jsme se dozvěděli, že koncert se nekoná, protože sál vyplavila rychlá bouřka. Pořadatel samozřejmě nešťastnej, všechno se mu to zbortilo, takže abychom pro něj něco udělali, slíbili jsme mu, že příště přijdeme zahrát zadarmiko. Ale tu cestu holt neušetříme.

Zvyšují se s věkem vaše nároky na zákulisní servis?
Pořád platí stará pravda, že muzikanti hrajou nejlíp hladoví. A postavit před ně nějakou lahev před koncertem je chyba, protože samozřejmě všichni ochutnají a pak půl hodiny hraní trvá, než se z nás znovu stane normální kapela. Takže to děláme obráceně: před vystoupením voda, případně něco málo k snědku a všechny ty nástrahy si povolíme až poté, co slezeme z pódia.

Co myslíte, nestáváte se postupem let na šňůrách pohodlnějším?
Vlastně nevím, mně to nepřijde, protože já v tom jsem pořád. Ale co mě fakt uondává, je focení po koncertech. Každý má u sebe dva foťáky, čtyřikrát je chce zmáčknout… Někdy mi jde úsměv vyloudit, aniž bych se o něj musel snažit, a někdy mě stojí hodně přemáhání. Jenže když se nepřemůžete, pak na těch snímcích vypadáte, jako že nenávidíte celý svět. Kdyby nebyly v mobilech foťáky, byl by život trošičku jednodušší.

Podstatná část vaší tvorby je u nás považovaná za jeden ze symbolů 90. let. Je vám příjemné být tak úzce spojován s dekádou už minulou?
Proč by se mě to mělo nějak dotýkat? Podle mého názoru jde o naprosto přirozenou věc. Ve mně taky zůstávají kapely, které jsem miloval jako náctiletý. Samozřejmě zajdu na koncerty současných interpretů, ale celý život se mě drží hudba z období kolem patnáctého roku, kdy je člověk asi nejcitlivější. Takže podobně považuju za bezvadný, jestli se někomu líbí muzika, kterou jsme dělali nebo pořád děláme. A jelikož se hudbou taky živíme, nevím, proč bychom se zlobili, že za ni jsou lidi stále ochotní vyklopit nějaký peníz.

Jako producent jste stál u zrodu několika kapel. Máte pořád dobrý přehled o naší současné scéně?
Netroufám si říct. Sice jsme léto strávili na festivalech, ale tam vesměs hrají skupiny, které známe už dlouho. Nicméně mám pár svých objevů. Líbí se mi třeba Katarzie, Hentai Corporation nebo Mucha. Objevil jsem si je pro sebe už loni a pořád mě baví poslouchat jejich nahrávky.

Stalo se vám jako producentovi, že kapela, které jste věřil, se nakonec neprosadila?
Určitě. Objevování kapel je docela ošemetná záležitost. Může se vám při něm stát, že někoho začnete cpát do něčeho a někam, kam ten člověk nepatří. Ani si to neuvědomíte. A on se tam stejně nikdy nedostane, jen se možná bude nějaký čas zbytečně trápit. Na tohle úskalí si musíte dát pozor, když někomu pomáháte ve studiu. Pokud se naopak zadaří, ta nahrávka daného interpreta nějak uvede, vytáhne ho do určité pozice, ale pak se už stejně musí snažit sám. Nejlépe je to vidět na televizních talentových soutěžích. Prachy, které jsou v tu chvíli v televizi připravené, pomůžou soutěžícím k prvnímu kroku, jenže oni potom potřebují něco dalšího, co už pro ně ten štáb udělat nemůže. Jestliže nemají v sobě sílu vytvořit něco svého, padají z pyramidy zájmu závratnou rychlostí. Tohle je kritický moment pro spoustu začínajících umělců.

Napadá vás nějaký interpret či autor, u kterého považujete za škodu, že se o něm víc neví?
Jednou nám přijela zahrát na mejdan do klubu MeetFactory skvělá romská kapela z východního Slovenska. Dorazilo jich dvanáct i s manželkami a předvedli něco hodně osobitého, přitom nekomerčního. Což bylo docela vzácné, protože i mezi folklorními, lidovými kapelami je kolikrát strašná komerce, sázejí jen na ty nejprovařenější písně a je z nich cítit, jak k nim nemají vztah. To se pak nedá poslouchat. Ale tihle byli autentičtí nomádi, po vystoupení naskákali zpátky do svých dodávek a ani nevím, kde hráli druhý den. Vyšvihli úžasnou muziku. Bohužel se mi ztratili, s nimi bych klidně desku udělal. Jestli bych je tedy uměl ve studiu správně natočit. Já totéž nabízel jiné romské kapele u nás v Mikulově. Zval jsem je k sobě do studia a oni na to: „Máš tam nějaký holky?“ Já že ne, že ty si kdyžtak budou muset přivést. Tak jen zakroutili hlavami a bylo po natáčení.

Třeba ani netouží po velkém hudebním světě či po mediální pozornosti.
Já myslím, že jo. Každý, kdo se věnuje muzice, chce být slavný, ne? Protože jinak byste nikdy nevylezl před publikum. To je tak nepříjemný pocit, když vás nikdo nezná, nikdo na vás není zvědavej, pod pódiem stojí spíš náhodou pár lidí a koukaj na vás stylem „tak se předveď, ale hlavně dlouho neotravuj“.

To jsou i vaše pocity z období začátků?
No jasně, moje začátky byly děsivý. Já tohle nesl těžce už v Bambini di Praga, kam jsem docházel jako dítě. Když jsme šli poprvé zpívat do studia, bál jsem se tak, že jsem to celé prozvracel a nenatočil ani notu. Nebo první koncert s kapelou na nějaké učňovské soutěži v Lucerně byl taky utrpení. Musel jsem si před ním dát pět piv, takže jsem si ho pak vůbec neužil. Je to stres, často velký. Dneska už s ním umím pracovat, ale stejně se do něho dokážu dostat, když se nehlídám.

Bral jste bicí soupravu jako určitou hradbu, za kterou bylo líp?
Určitě, místo za bicími mi hodně pomáhalo. V Žentouru jsem začal mít k bubnování i pár svých písniček a myslím, že jsem zpíval sice vestoje, ale stejně se schovával za nějakými timbales. Až kluci v Lucii mi řekli, že chtějí, abych byl zpěvák, což jsem moc nechápal, protože zpívat při bubnování je vlastně dost nesmyslná kombinace. Musel jsem se snažit.

Při tom množství hudby, které máte neustále kolem sebe, zajdete si někdy na nějaký koncert jen tak pro radost?
Spíš se tomu vyhýbám, abych se vám přiznal. Zvlášť když je to hodně nahlas. Ale zase nemůžu říct, že bych vůbec nechodil. Někdy se vydám docela rád a se zájmem… S ohledem na tu zvukovou expozici, ve které žiju celý život, jsem celkem rád, že vás takhle přes stůl ještě slyším. Už dlouho jsem nebyl u ušního, sám jsem zvědavý, co mi příště řekne.

Téměř před deseti lety jste se s rodinou přestěhoval do Mikulova. Pomáhá vám okolní příroda vyčistit hlavu?
Já jsem si Mikulov vybral, protože se mi tam líbí, a hluku je samozřejmě výrazně míň. Sice teď v létě jsme otevřenými okny slyšeli tiráky, ty se v tom údolí rozléhaly, sotva utichl večer šum města, ale celkově je tam fajn.

Nepřipadal jste si se svým známým obličejem v novém bydlišti zpočátku tak trochu jako UFO?
Naštěstí jsem tam už měl pár známých, kteří mě uvedli do místní společnosti. Když přijdete se známým ksichtem do hospody, lidi na vás chvíli koukají a po čase si prostě zvyknou. S tím nic jiného nenaděláte.

Jak se od té doby změnil váš vztah k Praze?
Jezdím sem jako venkovan. Máte to tady hezký.

Dáváte povinně procházku na Hradčany?
Na Hradčany zase půjdu, až tam nebudou sedět tihle pánové.



Komentáře

Hlavní zprávy

Na Čokoládovém festivalu ochutnáte i tu z Afriky

Letošní ročník se ponese v duchu oslav původu čokolády, a proto organizátoři...
vydáno 17. listopadu 2017  17:44

Oslaďte si sychravý podzim na Čokoládovém festivalu v Praze.  celý článek

Sloupek Julie Červené: Načasování

Julie Červená
vydáno 17. listopadu 2017  15:37

„Já bych do toho šla, to bude dobré.“ Tahle věta rozhodla.  celý článek

Noc divadel nabídne přes 500 událostí

Noc divadel v Brně
vydáno 17. listopadu 2017  12:55

Pátý ročník celorepublikové akce láká v sobotu na představení, setká ní s herci či noční prohlídky divadel.  celý článek

Kreslí mapy podle paměti, třeba zoo

Matěj Hošek je nyní hvězdou.
vydáno 17. listopadu 2017  11:38

Třináctiletý Matěj Hošek je autista, ale velmi nadaný. Jeho produkty jsou oblíbené.  celý článek



Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám