Udělal jste dotyk hned ve druhé bráně. Čím to bylo způsobené?
Byl jsem před jízdou hrozně nervózní, jedničku jsem si říkal, že mám skoro šťoucha, skopnul jsem to trochu dolů, do dvojky jsem najel hodně natěsno, ale nebyl jsem si šťouchem jistý. Řekl jsem si, že musím jet ještě víc na risk než normálně, což se mi celkem dařilo. Pak jsem přijel k hlavní tribuně, kde byli diváci jako vždycky úžasní, hnali mě do cíle, tak jsem se snažil to moc nepokazit. Furt jsem to tam drtil, s druhým místem je obrovská spokojenost. Akorát doufám, že se mi tady v Troji podaří už někdy i vyhrát.
Myslíte, že je vám tady souzené druhé místo?
Ale ne, prostě vítěz musí jet nejlíp a mně se to tady zatím nikdy nepovedlo. Na mistrovství světa jsem byl za svou jízdu hrozně rád, ale vím, že vždycky se dá jet líp. Dneska tam těch chyb bylo dost. Takhle tvrdě jsem nejel už dlouho a nebylo to vůbec lehké. Ale diváci mě hnali do cíle. Takhle dokážu jet jen v Praze.
Jak jste na tom byl ke konci trati se silami?
Ani si to moc nepamatuju, abych řekl pravdu. Vím, že jsem mlel z posledního, ale diváci mi dodávali síly až do konce, jako by je na mě přenášeli.
Kdy jste věděl, že to nebude vítězný závod?
Já jsem si ani nemyslel, že bych s tímhle mohl vyhrát. Věděl jsem, že hodně fouká a že na placku by to mohlo vyjít. Doufal jsem ale, že Vítek tam bude se mnou. To, že bude někdo rychlejší, se dalo čekat, když jsem jel 90 vteřin.
Jedním ze stavitelů tratě byl i váš otec a zároveň trenér. Jeho tratě vám tedy sedí?
Zase se mi to povedlo, snad se mi bude dařit na jeho tratích i dál.
Na mistrovství světa v Deep Creeku v Americe v září stavět nebude?
To ještě nevím. Ale snad ani nechci. Zase bych byl druhý.
