Po čtyřech letech v Senátu jste stále stejně štíhlý. Vás nepotkala nemoc politiků, kdy nedopnou kalhoty?
Zřejmě se mi to daří skrývat pod oblekem. Nejsem hubený, přibral jsem deset kilo. Během minulé prezidentské volby jsem měl propadlé tváře, vážil jsem zhruba sedmdesát kilogramů. Momentálně mám asi osmdesát. Ale, a to chci zdůraznit, nepřibral jsem v Senátu, ale hned po prezidentských volbách v těhotenství mé ženy.
Nejdřív dcera, loni syn. Jaký je to nápor na psychickou soustavu a také na čas politika? A jaké je to být dvojnásobných otcem malých dětí po čtyřicítce?
Na otce po čtyřicítce to nevnímám jako nápor. Teď se mi dělá kampaň hůř proto, že dvě malé děti vyžadují zapojení obou rodičů. A samozřejmě člověk od nich nerad utíká. Mívám výčitky svědomí. Vykoupat jedno dítě, druhé dítě, to vše je po večerech, pokud jsem pryč, na mé ženě. Je mi šestačtyřicet, pro mladé jsem stařec, pro staré cucák, je to někde mezi, ale nestěžuji si. Zvládám to, rozhodně minulá kampaň byla snadnější, ještě jsme neměli děti. Každý ví, co je to za nápor.
Bylo vám třináct, když jste s rodiči emigroval do Španělska. Vnímal jste jako kluk už politiku?
Vnímal. Jednak si vzpomínám na perestrojku, když k nám přišla z tehdejšího Sovětského svazu. Bylo mi nějakých deset let. Doma se o politice docela mluvilo. Táta třeba přinesl sovětské noviny Pravda, které byly najednou k nesehnání, a ukazoval nám, o čem se tam píše. Například o kritice československých podmínek. Navíc jsem už rok před emigrací věděl, že se na to rodiče chystají, obeznámili mě s tím. Když se u nás poslouchala Svobodná Evropa, upozorňoval jsem tátu, že je to moc nahlas, že by to mohli slyšet sousedi a nikam nepojedeme. U nás platilo, že něco jiného se říkalo doma a něco ve škole, i když to nikdo nezdůrazňoval. Už v minulé kampani jsem narazil u stánku na rodiče s dětmi kolem deseti let, které volba zajímala. Takže jsem v dětství nebyl jediný.
Máte kvůli osobní zkušenosti s emigrací vyšší míru empatie k uprchlíkům, a nemyslím jen ty z Ukrajiny?
Jistě, zažil jsem situaci, kdy nemáte kde spát a bojíte se, že budete spát v parku. Jako dítě jsem to bral jako dobrodružství, ale viděl jsem na rodičích všech ostatních lidí v podobné situaci, že zhubli o deset dvacet kilo.
Jste spíše individualista, nebo jste to jako kluk táhl v Chomutově v partě?
Jsem člověk, který má rád společnost a vždycky jsem byl v nějaké partě. Ale vyrůstal jsem i mezi dospělými, stavěl jsem letecké modely, vyhlídl si mě jeden instruktor, ten mě zatáhl mezi partu dospělých modelářů. Tam jsem byl jedno velké ucho při jejich debatách. Takže jsem zase tak moc velký individualista nebyl. Na lékařské fakultě jsem se angažoval jako lídr v akademickém senátu. Zvnějšku to možná tak působilo, ale nikdy jsem předtím neuvažoval o vstupu do politiky, takže jsem se do všeho pouštěl sám za sebe. Do politiky jsem vstoupil spíš zadními vrátky, nebýt i Miloše Zemana a dalších politiků. Ale třeba v minulé volbě Michal Horáček také nebyl obklopen umělci a sportovci, také to byl solitér.
Jak vzpomínáte na devadesátá léta. Teď si je spojujeme s politickými skandály a nájemnými vraždami?
Pro mě to byla na začátku optimistická doba. Měli jsme naděje a očekávání. Pocit, že se nám otevírá svět a hodně toho dokážeme. Současní mladí lidé mají spíše obavy, co se děje s klimatem, že nebudou mít kde bydlet. O první iluze jsem přišel až s prvními aférami v roce 1997. Čeho si dodnes všímám, když jezdím po republice, je to, že potkávám šikovné lidi a vidím krásná města. Když jsme se vrátili 1. ledna 1991 z emigrace, přejeli jsme v mlze hranice na Šumavě a najednou jsem viděl rozbořené domy, neudržované stavby. Chomutov mě šokoval. Omšelý střed města, zazděná okna vybydlených domů, to byl obraz tehdejší doby. Přitom mi to předtím připadalo normální, když jsem v tom vyrůstal. Ale po barevném Španělsku a vůbec západní Evropě to byl kulturní šok. Tam měl každý dům svého domovníka, který uklízel každé ráno chodník. Teď je moje rodné město úplně jinde.
Každý žijeme v nějaké bublině. Nestane se vám, že vám manželka řekne, že je to v životě jinak, než to vidíte v Senátu?
U stánků jsem se setkával i s lidmi, kteří se mnou zásadně nesouhlasí. Občas řeším problémy, které nemají se senátorskou prací nic společného, a vidím, kolik sil stojí něco změnit, někomu pomoct.
Zvykne si člověk rychle na pohodlí, které mu nejvyšší politika nabídne? Na všechno máte lidi, asistenty, zázemí.
Na začátku mi vadilo už jenom oslovení „pane senátore“. Nesnažím se ani trvat na oslovení „pane doktore“, s titulem se nikde neprosazuji. Politika je nevyzpytatelná, není to můj životní cíl, cílem je něčeho dosáhnout. Jakmile vám začnou lidé otvírat dveře a bude se vám to líbit, je to první signál, že se s vámi děje něco divného.
Hlasoval jste jako lékař pro dvě piva pro vodáky?
Tohle hlasování jsem vynechal, nebyl jsem přítomný. Ale na rovinu. Hlasoval bych pro určité množství. Také jsem jezdil na vodu, patří to k tomu. Ale je pravda, a to mě šokovalo, že současnost je jiná, než jsem ji jako vodák zažíval já. My měli plastové kanoe nebo loďky, nebyly rafty. Když jsem zase po nějakých dvaceti letech vyrazil znovu na vodu, byl jsem šokovaný. Jaká je to masovka. Lidé na raftech jedou s naraženým sudem piva, jsou opilí. Snahu o regulaci chápu. Když si někdo dá jedno nebo dvě piva a najednou se to zakáže, tak mi to bere určitou svobodu. Jsou země, kde máte povolené určité množství alkoholu i za volantem. V létě, když je teplo a můžete si dát jedno pivo, je to božský nápoj. Pět nebo deset piv, to je přes míru. V životě jsem vypil nejvíc možná čtyři nebo pět piv.
Co bych našel ve vaší domácí knihovně?
Teď jsem četl Platonovu filozofii, baví mě literatura faktu a dějiny. To byste v knihovně taky našel.
Čtete dětem pohádky?
Čteme, manželka pochopitelně víc. My nemáme televizi, ale pouštíme občas dětem večerníčky, které jsou na internetu a které jsem zažíval jako kluk, například Maxipsa Fíka. Já neměl televizi od doby studií.
Jste manuálně zručný?
O modelářství jsem už mluvil. V jedenácti letech jsem postavil třímetrový model letadla. Chválili mě, že jsem měl model neopatlaný. Pak jsme společně s tátou postavili rodinný dům. Přitom táta byl zubař a já student medicíny. Protože jsme tehdy neměli moc peněz, snažili jsme se něco odkoukávat od šikovných řemeslníků, abychom si pak poradili sami. Pořád jsme se s tátou hádali. On chtěl stavět rychle, já pečlivě. On mi říkal: Musíš vědět, na co se můžeš v životě vykašlat a co udělat do detailu pořádně. Jinak by se leccos nikdy nedokončilo.
Umíte vařit?
Teď jsem dělal kachnu. My ale nejsme rodina, která by hodně vyvářela. Doba covidová nám ale přála, zvládl jsem například roládu. Nedávno jsme například poprvé připravovali srnčí.
Lidé často hledají v prezidentovi spasitele. Jste spasitel?
To není dobře. Pak je každý prezident zklame. Jak zpívá Nohavica, pane prezident, vy to za nás všechno zařídíte. Tak to v životě nechodí. Lidé ale mají v prezidentovi vidět a cítit zastání v politické kultuře. Ale nikdo za nás demokracii nezařídí.
