Máte tři sourozence. Spolčovali jste se proti sobě?
Jsem nejstarší a mezi mnou a nejmladším bratrem je třináct let. Sourozenci se vždycky nějak spolčují, ale já si na nic nevzpomínám.
Jak spolu vůbec vycházíte?
Určitě se někdy hádáme, ale je to v rovině běžného rodinného hašteření.
V dětství jste měla tmavé vlasy. Kdy se to změnilo?
Myslím, že to bylo po svatbě, kdy jsem experimentovala s barvami.
Rodiče se museli se čtyřmi dětmi asi dost ohánět, ne?
Byli jsme dětmi, které neměly spoustu věcí, a spolužáci je naopak měli. Například jsme strašně toužili po mončičácích.
Jak jste hospodařili?
Se čtyřmi dětmi to občas nevycházelo. Bylo to těžké. Jak se to řešilo? Vždy to nějak dopadlo, ale my děti jsme si z toho vzaly ponaučení, že víme, kolik co stojí a jak těžké je peníze vydělávat. Alespoň mě to ovlivnilo při budoucím zacházení s penězi.
To vás přitáhlo k ekonomii?
Myslím si, že ano. Naučila jsem se chápat hodnotu peněz, neutrácet neuvážlivým způsobem.
Slýchávala jste od rodičů: Na tohle teď nemáme!
Samozřejmě že ano. Když měly ostatní děti džíny a my je taky chtěli, tak mamka řekla, že na to není. Tak se stávalo, že jsme si něco takového přáli alespoň pod stromeček a celý rok jsme se na to těšili.
V příbuzenstvu jste měli emigranty. Bylo to tabu?
Bylo to hrozné tabu. Vánoční pozdrav ze zahraničí přicházel někdy na Velikonoce, než ho všechny úřady přečetly a než ho prověřily. Taktně se o tom mlčelo, byl to jeden z důvodů, proč nás rodiče, a hlavně dědeček, vedli k tomu, abychom se jako děti učili cizí jazyky. Chodila jsem do jazykové školy a učila se anglicky a německy.
Příprava na emigraci?
Tak na to jsem se jich nikdy neptala. Spíš si říkali, že jednou bude
společenské zřízení jiné, že jazyky běžně uplatníme.
Část dětství jste prožila u prarodičů na Vysočině.
Babička s dědou měli chatu kousíček od Náměště nad Oslavou a já tam bývala celé prázdniny. Nádherná doba. Celý den v lese, naučila jsem se poznávat přírodu, rostliny, koloběh přírody. Dědeček maloval a byl také učitel a hrál na varhany, brával nás do kostela. Chodili jsme s ním malovat do plenéru. Nás to zabavilo tak hodinu.
Měla jste přezdívku?
Mně ve škole říkali Pesli podle příjmení Peslarová.
Vzorná školačka, nebo jste „rostla pro kriminál“?
To jsou dva extrémy. Někde uprostřed. Šprtka se samými jedničkami ne. Vybavuji si příhodu z první třídy. Dostala jsem pětku za to, že jsem neudělala tečku na konci věty.
Je někdo, kdo to s vámi táhne už od dětství?
Až od střední školy. Jsme první generace, která šla na víceleté gymnázium. Máme ze třídy několik manželství, stýkáme se doteď. Někteří zaměstnávají i spolužáky.
Znáte situaci, kdy věříte v dobro, ale zklamete se?
Překvapují mě reakce lidí na sociálních sítích. I ve chvílích, kdy žádnou zlou reakci neočekávám. To mne neustále překvapuje, kolik může být v lidech agrese. Když nebyly sociální sítě, člověk musel svou frustraci zmírnit třeba tím, že se šel projít a ventilovat ji sám, neubližoval ostatním. Sociální sítě jsou po ruce a nevidíte následek, který způsobíte druhému. Odvaha od klávesnice.
Díváte se na diskuse pod články o sobě?
Doma jsme si to i s dětmi vysvětlili. Děti to nečtou a já už také ne. Skutečný svět na sociálních sítích není.
Jste workoholička?
Jsme generace, která ve dvaceti letech strašně pracovala, ve čtyřiceti to už tolik nejde. Covid ukázal, jak je pro mladé lidi důležitý balanc mezi soukromím a prací. Že se dá čas trávit i jinak než prací.
Vychováváte děti poučováním, nebo příkladem?
Jsou věci, o kterých se hovoří, a věci, o kterých se mluvit nemusí. Hodně odkoukávají, co je v rodině nastavené. Určitě je vychováváme k samostatnosti. Průšvihy ve škole jim nežehlíme. Je to jejich odpovědnost. Teď mě pobavil mladší syn, potřeboval odejít včas z vyučování, učitelka pravidelně přetahovala, nestíhal kroužek. Tak přečetl učitelce školní řád, že má žáky pouštět ihned po vyučování.
Četla jste jim pohádky?
Mně rodiče četli pohádky krátce, protože v pěti a půl letech jsem se naučila číst. Než jsem šla do první třídy, přečetla jsem všechny verneovky a mayovky. Byla jsem vášnivá čtenářka s baterkou pod peřinou. Takže jsme nejdřív dětem četli a pak je vedli k samostatnému čtení.
Co je ve vaší knihovně?
Předně, už není kam knihy dávat. Máme tam odbornou literaturu, knihy o architektuře, ale i romány. Mám ráda knihy v jejich fyzické podobě, ne elektronické nebo audioknihy. Nedávno držel mladší syn v ruce zcela novou knihu a doslova nábožně k ní přičichl. Když cítíte ten klih, vůni papíru. Kniha je pro mě svátek. Asi před třemi lety jsem od manžela dostala výpravnou publikaci Děvčata první republiky. Kniha přesně, jak má být, v plátně, tuhý hřbet. Polovinu zážitku z knihy jsem měla už jen z toho, když jsem ji držela v ruce.
Vybavíte si chvíli, kdy jste se rozhodla pro prezidentskou kandidaturu?
Bylo to dlouhodobé uvažování. Po diskusi s rodinou jsem dospěla k závěru, že bych do toho šla. Pak zjišťujete, jestli sestavíte tým a seženete finance. První úvahy se zrodily asi v covidu. Moje generace je citlivá na omezování práv a covid byl takový první zásah do práv.
Nevaroval vás muž, že politika je děsivé prostředí?
Myslím, že představu mám. Manžel vyjmenoval všechna negativa, ale určitě mě nezrazoval, máme podobné pohledy na život. Třeba v tom, že se slušní lidé do tohoto prostředí bojí vstupovat. Navzdory tomu jsem do toho prostoru šla. Vstoupila jsem do politiky i proto, aby tam lidé čestní a lidé, kteří něčeho dosáhli, také vstoupili a věci měnili.
Vaříte ráda?
Vařím ráda, je to současně i druh relaxace. Moje babička byla mistr na buchty, uměla báječné tažené záviny. Vždy v pátek v Brně v Žabovřeskách, kde jsme všichni žili, nám je děda na táckách roznášel po domácnostech. Nevařím jen proto, aby se rodina najedla. Covid přispěl například k tomu, že manžel začal péct chleba. Určitě letos nevynechám vánoční cukroví. Na chalupě máme stůl pro dvanáct lidí, a když se sejde celá rodina a sourozenci, je plno. Pro těch dvanáct nebo patnáct lidí vařím a peču ráda.
Jaký humor je vám blízký? Znáte instituty pro urážení Brna a Prahy?
Tak ty neznám, ale ráda se pobavím u vtipů na Pražáky, protože vy zase říkáte vtipy o nás. S tím nemám problém.
Vybavíte si situaci naprosté bezmoci?
Konkrétní ne, ale bezmoc zažívá rodič, když se něco děje jeho dítěti. Takový pocit znám.
Čapkovu Matku znáte?
Koho?
Matku od Čapka. Matka dá svému poslednímu žijícímu synovi pušku do ruky a řekne: Jdi bojovat! Jak byste se rozhodovala vy?
Teď nerozumím otázce.
Viděla jste Matku od Karla Čapka?
Jako film?
Mám na mysli divadelní hru.
Ne, to jsem neviděla.
