Rozhovor: Hity od mladých autorů určitě přijdou, říká zpěvák Michal Hrůza

Nová deska Den je jiná než ta předešlá, která se jmenuje Noc?
Určitě je, má trochu jinou energii, je prosvětlenější, optimističtější…Je zajímavé si poslechnout obě desky Noc a Den po sobě…Jsem optimista, tak doporučuji v tomto pořadí. I když si myslím, že i na Noci jsou světlejší momenty a na Dni lehká melancholie. Myslím, že určitá kombinace je pro mě asi typická. Mimochodem původně měli desky vyjít po roce, ale díky práci na filmu Martin a Venuše se nám vydání asi o půl roku protáhlo. Nakonec se to projevilo myslím dost pozitivně ve výsledku, protože velká část nápadů přišla až loni koncem roku. Pět textů jsem napsal v lednu.

Jste hitmaker. Co podle vás českým kapelám nebo autorům chybí?
Vůbec nechci hodnotit své kolegy jako, že něco chybí a podobně. Vše je tak, jak má být. Navíc nemám zdaleka přehled o všem, co tu vzniká nového. Nemyslím si, že tu nejsou dobré kapely a autoři, jen nejsou třeba momentálně vidět. Nějak moc se poslední dobou dává velký důraz na interpretaci, což je pořádku, ale myslím, že by prospělo zviditelnit také právě mladé autory, textaře nebo básníky. Občas mi někdo něco pošle a nebývá to často vůbec špatný. Teď jsem třeba objevil jednu skvělou kapelu, sice jsem ji už trochu znal, ale teď mi nějak došlo, jak je skvělá. Jmenují se Mather's angels. Dokonce se mi u nich stalo něco, co se mi u české kapely nestalo ani nepamatuju. Po jediném poslechu jsem se nemohl zbavit jedné jejich písničky. Pořád mi zněla v hlavě a já si říkal, co to je? Dokonce mi to nejdřív nedošlo…myslel jsem si… to jsou nějaký Depeche Mode… sakra, kde jsem to jen slyšel. No a pak mi to docvaklo, že je to od nich. Ta písnička se jmenuje Pyžamo a jestli je něco adept na hit, tak právě tato písnička. Doufám, že se prosadí.

Jak se vy sám se díváte na talentové soutěže?
Nevím, připadá mi jich nějak moc. Mám pocit, že finalisté se pak neumějí tolik prosadit. Jde o soutěže, kde se klade důraz právě jen na zpěv. Ano zpívají skvěle, ale myslím, že by bylo zajímavé, vymyslet třeba soutěž, kde si všichni musí napsat píseň sami. Možná by jich nebylo tolik, ale zase by se to trochu naklonilo směrem právě k té tvorbě, autorům. Nechceme poslouchat jen lidi, kteří skvěle zazpívají něčí píseň, chceme také poslouchat nové písně nových autorů. Vždyť ti vítězní zpěváci pomalu nemají co zpívat.

Je to dáno tím, že mají málo prostoru?
Ano. Třeba by tu mohla být čistě autorská soutěž. Sice by asi nebyla pro masy tak zajímavá, nebyla by to taková show, ale možná se pletu a byli bychom všichni překvapeni i zájmem tvůrců i samotných diváků. Je ale pravda, že básníci často netouží vystupovat v nějaké zábavné show. Muselo by se to udělat nějak nenásilně, třeba ve veřejnoprávní televizi. Myslím, že lidi, kteří si umí napsat a zazpívat vlastní písničky, mají budoucnost. Bylo by super, kdyby se objevili další talentovaní lidé jako třeba Tomáš Klus nebo Lenny. Určitě tu jsou, jen je objevit. 

Náš rozhovor si nahrávám na diktafon. Při té příležitosti mě napadá, že byste nás mohl uvést do své skladatelské kuchyně. Zaznamenáváte si nápady třeba na diktafon, broukáním melodie, nějaký zajímavý zvuk z ulice, z lesa?
Někdy ano, je to sice nouzovka, ale občas se to stane. Radši skládám klasicky v klidu. Sám doma, nebo na chatě. Je tam klid, takže na texty ideál. No a postup je takový, že si nejdřív natočím nápad na kytaru, pak udělám základní aranž ve studiu a nechám to ostatním na doplnění, obohacení. Někdy to dotáhnu do konce, někdy ten hudební spodek nechám zaranžovat někoho z kapely. Po otextování pak jdeme točit takzvaně na ostro, ale občas se stane, že necháváme některé pasáže z demoverzí, protože jsou pocitově silnější.

A jak je to s texty?
Psaní textů je úplně něco jiného, než skládání hudby. Je to pro mě trochu víc řemeslo, než hudba, která mi jde tak nějak jednodušeji. Psaní textu je trochu psaní básniček do ohraničeného prostoru. Je to trochu stavba křížovky. Text by měl dávat smysl a zároveň rytmicky sedět v hudebním základu. Potřebuju pracovat v klidu a tichu, koncentrovat se nejlépe o samotě.  No a o čem texty píšu? Nejvíc asi o mezilidských vztazích, někdy se pokusím i popsat nějakou věc, příběh, někdy se inspiruju skutečnými událostmi, někdy si je úplně vymýšlím. Zajímavé je také třeba to, že ve sloce se na jednu a tu samou věc dívám z jiného úhlu, než třeba v refrénu, vzniká pak taková zvláštní koláž. Psaní textů je opravdu velmi zajímavá disciplína a někdy si říkám, že až budu mít čas, zkusil bych napsat něco trochu většího, delšího. Uvidíme, zatím toho času tolik nebylo, ale říkám si, že bych si dal minimálně dva, nebo tři roky trochu pauzu. Za posledních třináct let jsem napsal písničky na osm alb, tak je to asi přirozené. Teď chceme s kapelou víc hrát.

Umíte se vzdát nějakého nápadu, když se do písničky nehodí?
Jo, to jo. Mám spoustu věcí, které mám rozdělané. Třeba i několik let. Je zajímavé se k těm starším nápadům občas vrátit a někdy se použije. U textování je to jinak, tam musí všechno do sebe zapadat, pokud začnu mít pocit, že to jde někam, kam nemá, musím to vyhodit, škrtnout a už se k tomu nevracím. Jednou jsem ale psal text pro Davida Kollera, ale nějak se mu nezdál a nebyl čas to předělávat, tak jsem ho schoval a po čase se k němu vrátil, dodělal a použil.

Před pár dny jste odehráli koncert v Praze před Manic Street Preachers. To pro vás musela být pocta...
Manic Street Preachers jsou moje vůbec jedna z nejoblíbenějších kapel. Když jsem je před patnácti lety slyšel poprvé, změnili mi život. Mají neuvěřitelně silné melodické písně, používali pro mě absolutně nové harmonické postupy. Nebojím se říct, že mi propojili dvě, do té doby nespojitelné, věci. Syrovost a melodiku. Už jsem před nimi hrál, to bylo v minulé kapele v roce 2002 a na festivalu v Trutnově.  Bylo to jako vždycky - skvělé.