Francouzska Isabelle Geffroy, jež si říká Zaz, se vrátí na mezinárodní hudební festival do Ostravy po dvou letech. "Už tehdy po koncertě jsme se začali těšit, až se sem zase vrátíme," říká pro Metro Zaz, která ani po dvou letech neztratila nic ze své energie a bezprostřednosti. Kromě Colours of Ostrava v Česku nevystoupila.
Na Colours of Ostrava se vracíš po dvou letech, jak na tebe tehdy tenhle festival zapůsobil?
Bez žádných příkras musím říct, že koncert v Ostravě byl jeden z nejlepších, který jsme kdy měli. Všechno bylo dokonalý, prostředí, energie, jež sálala z lidí, prostě uááá. Vzpomínám si, že jsme přijeli noc předem a atmosféra na festivalu mě hned pohltila. Vystupovali tam i hudebníci, kterých si velmi vážím, například Dido, již jsem měla možnost osobně poznat. Líbilo se mi být i mezi publikem, někteří mě dokonce poznali, to byla docela švanda. A pak samotné místo mně doslova učarovalo. Ten koncert byl vážně vynikající, lidé skandovali, abychom pokračovali, ještě snad patnáct minut potom, co jsme odešli z pódia. Takže se už dva roky těšíme, až se na Colours zase vrátíme.
Na podobném místě jsi tedy zatím nevystupovala?
V některých industriálních komplexech jsme už byli, to ano. A pak například ve Slovinsku jsme vystupovali v nějakých squatech, to byl také docela zážitek, ale samozřejmě nešlo o tak velký prostor, jako je v Ostravě.
Festival
|
A co Praha? Nechtěla bys někdy zavítat i tam?
Byla bych moc ráda, mým snem je se podívat do Prahy v zimě, to by byla paráda.
Zatím jsi vydala dvě alba, je třetí už na cestě?
Ano, ale bude to trochu nezvyklý projekt. Půjde o cédéčko, chceme ho však pojmout trochu jinak, novátorsky. Uvidíte, mělo by vyjít v říjnu.
Před dvěma roky jsi říkala, že jsou pro tebe důležité nové zkušenosti. Jaký byl tedy rozdíl v inspiraci mezi prvním a druhým albem?
Na prvním jsme pracovali čtyři roky. Vlastně od chvíle, kdy jsem poznala producenta Kérredina, který mi navrhl, abych s ním natočila cédéčko, se stala spousta věcí. Já jsem v tu dobu pracovala na řadě jiných projektů, do studia jsme zabloudili jednou za čas, a než jsme všechno dodělali a cédéčko se dostalo na pulty, uplynuly tři, čtyři roky. Naproti tomu druhé album vzniklo během šesti měsíců. Možná to bude znít trochu divně, ale tentokrát jsem sice skládala méně, ale dala jsem do něho mnohem víc ze sebe. A to je zásadní, protože u prvního jsem se setkala s řadou věcí, které byly pro mě naprosto nové, a nevěděla jsem, jak se s nimi poprat – jak všechno správně uspořádat, namíchat, upravit text a podobně. U prvního jsem tedy napsala víc textů, ale u druhého jsem se víc podílela na přípravě.
Texty, hudba… je druhé album melancholičtější než první?
To bych zase neřekla. Možná to na někoho takhle může působit, protože mě lidé vnímají převážně jako veselého člověka plného energie, ale to neznamená, že bych nemohla být smutná, že mě nic netrápí. Člověk má své radosti, ale i těžkosti, jedno nemůže být bez druhého. A to samé platí i u mě, jsem veselá, ale i občas smutná, nemám jen jednu jedinou podobu.
Minule jsi říkala, že nejsi na sebe dostatečně přísná, aby ses naučila opravdu pořádně hrát na nějaký hudební nástroj. Jak jsi od té doby pokročila?
Stydím se, bavím se hrou na bicí a piáno, ale jinak jsem zatím moc nepokročila.
Píseň Si (Kdyby – pozn. redaktora) uvádíš slovy, že pokud se každý pokusí o něco dobrého, bude tu na zemi lépe. Současná vyhrocená situace na východě Ukrajiny však svědčí o tom, že řada lidí se o dobro moc nestará. Jak vnímáš tamní situaci a Putinovo Rusko?
Je to velmi komplikovaná záležitost, v níž se mísí dějiny a temné politické zájmy. Nejsem si jistá, jestli já se k tomu dokážu správně vyjádřit, ale myslím si, že na svrchovanost má právo každý stát.
