Tajně jsem doufal, že nebudu muset k medvědům do výběhu a budit je třesením nebo taháním za kožich. „Jistě to mají vymyšlené jinak,“ říkal jsem si, a tak jsem nabídku s nadšením přijal a těšil se na ceremoniál.
Po mém příjezdu do areálu jsem se seznámil s organizátory, medvědáři, řídícími pracovníky a jali jsme se probírat samotnou akci. Prvním bodem programu bylo zanesení dortů do výběhu! Přesně takové situaci jsem se chtěl vyhnout, protože u medvěda člověk nikdy neví. I když je zavřený, tak má ohromnou sílu, je chytrý, rychlý a nemá mimiku. Takže těžký soupeř.
Po ujištění, že se do výběhu opravdu nemůžou dostat, dodává kustod zooparku perličku. Jeden z medvědů ve výběhu už je, ale nemůže chodit! „Cha! Tak jestli se mu někdy vrátí do nohou síla, tak si buďme jistí, že to bude ve chvíli, kdy budu pokládat dort doprostřed medvědího náměstí!!!“ ujišťuji všechny.
Nikdo mě ale nebere vážně, dostávám dort a jde se. Naštěstí vše dobře dopadlo, medvědí pracce jsem unikl a mohl z verandy přednést budící báseň, kterou jsem si k této slavnostní chvíli připravil: Pojďme vyslyšet přírody puzení, zahajme památné medvídků buzení. Vzbudíme chlupáče společnou silou, říkačkou tudletou více než milou! Máme tu krásného, silného Michala, za něj by nejedna medvědka dýchala. Pak je tu Nero, medvědí hero! A parádnice Míša? Huňatá číča! Nakonec Nora, té pánbíček nadělil shora. Ať se vám, méďové, překrásně žije, a čert přírodní s vámi jen šije!
