Kdybych měla manželku, byl by můj život docela jiný. Kdybych měla manželku, mohla bych jet na služební cestu a neřešit, kdo se mi postará o děti. Mohla bych ráno klidně spát, i když se dítě vzbudí a chce snídat / čurat / hrát si. Prostě bych dělala, že se mě to netýká, protože mám přece manželku.
Když bychom někam jeli, sbalila bych si svoje dvě trička a kalhotky a sedla si na gauč s výrazem člověka, kterého trochu otravuje čekat, až ta manželka konečně taky sbalí věci sobě a dítěti. Mohla bych se hrozně divit, na co potřebujeme tolik věcí, když odjíždíme jenom na víkend. A pak bych se strašně divila, že nemáme s sebou pro dítě třetí náhradní pyžamko, když ty první dvě si polilo.
Kdybych měla manželku, nemusela bych znát jméno zubaře naší dcery. Netušila bych, kde má kartičku pojišťovny. Nemusela bych si pamatovat, kdy má svátek nebo kdy má jít na prohlídku k doktorce. Kdybych měla manželku, nevěděla bych, jaké vlastně naše dítě potřebuje oblečení, to by věděla manželka.
Ale rozhodně bych si byla jistá, že žádné další kupovat nepotřebujeme. Manželka by mohla klidně i pracovat. Ale spíš tak nějak ve svém volném čase, třeba když dítě spí. Nemělo by to určitě zasahovat do času, kdy pracuju já. Jenomže problém je v tom, že já bych chtěla manželku, která nebude uštvaná z každodenních drobných povinností, které nikdo pořádně neocení. Chtěla bych vedle sebe schopnou, sebevědomou a spokojenou osobnost, která má radost ze života, z naší rodiny i ze své práce.
Kdybych měla manželku, ta manželka by zřejmě taky potřebovala mít manželku, aby z toho všeho nezešílela a nezakysla. Manželka by se občas docela hodila každému. A nejvíc právě manželkám. Zdá se mi, že svět prostě potřebuje víc manželek. Nějaké nápady?
PRAHA? AHA!
Strážce streamu
