Bretaň je legendami opředený kraj, v němž kdysi na jednoho živého obyvatele připadala dvě strašidla. Po lesích běhali korriganové, zlí skřítkové s červenou čepičkou. Za halloweenské noci se nedoporučovalo přibližovat k tamním dolmenům, aby vás rozvášnění skřítci nechytili za šos a neodvlekli do podzemní říše, odkud není návratu. Podél cest stávali duchové či čarodějnice a ukládali kolemjdoucím o život. V minulém století jako by se ale po bretaňských strašidlech slehla zem.
Před pár dny jsem prošel lesem rozkládajícím se severně od města Fougeres, poblíž hranice s Normandií. Byl jsem tam po celou dobu sám, s výjimkou míst, kde se nacházejí megalitické stavby – dva dolmeny a řada 57 menhirů poeticky zvaná druidská šňůra.
První z dolmenů je vzdálen asi 200 metrů od silnice, druhý 400 metrů; k němu nikdo nechodí, protože je už moc daleko. Asfaltka vede těsně kolem prvních balvanů druidské šňůry, pročež zde o návštěvníky není nouze. Za krátký čas, který jsem tu strávil, u okraje silnice postupně zastavila tři auta. Ze dvou z nich vystoupil pán se psem a mířili přímo k památce; jaký požitek pro pejska moci očůrat šedesát menhirů v řadě!
Právě tady mi došlo, proč už dnes v Bretani nestraší. Mimo obce lidi dávno nechodí. Duch si může postávat u lesní cesty, jak dlouho chce, osamělého kolemjdoucího se nedočká. Na přepadání automobilů staromilským až konzervativním kreaturám chybí technická průprava, a tak odešly do důchodu. www.martindanes.com
