Kdy se jakýsi můj francouzský známý dozvěděl, e České centrum v Paříi plánuje sérii akcí k tomuto výročí, zeptal se: Jak to, e s takovou pompou slavíte vznik státu, který jste sami rozpustili? Neměl jsem na to tehdy odpověď.
Teprve po zahájení brněnského festivalu Re:publika, jeho se zúčastnil premiér Babi se slovenským protějkem Pellegrinim, mi náhle svitlo. Oba státníci zdůraznili, e zaloení Československa povaují za jednoznačně pozitivní záleitost. Za stejně pozitivní záleitost povaují jeho rozdělení před pětadvaceti lety.
A toho svého Francouze uvidím, řeknu mu: Československo bylo, a u není. Marxistickou terminologií řečeno splnilo svou historickou úlohu a zmizelo v propadliti dějin. My je z něj dnes taháme, i kdy ne tak docela. Je to něco jako ohlédnutí se za vlastním mládím: bylo hezké, je nač vzpomínat, ale u se nevrátí.
Jaká z kulturních akcí k velkému výročí je ta nejpamátnějí? Pokud bychom k plánovaným zařadili i ty neplánované, bylo by to nejspí nedávné zřícení střechy Masarykova domku v Čejkovicích, kde je muzeum prvního československého prezidenta; tu střechu neshodila ádná vichřice, ale prostá únava materiálu...
Takhle to u nás chodí. Necháváme vecko sejít věkem a spadnout a je to Masarykův dům, Libeňský most, nebo třeba Československo.
www.martindanes.com
