S ministry opisovači diplomových prací se v posledních týdnech roztrhl pytel. Nevyužiju toho k uštěpačným poznámkám na adresu naší politické reprezentace. Nikoli proto, že bych si o ní myslel mnoho dobrého, nýbrž proto, že pochybní studenti zdaleka nejsou jen mezi politiky.
Problém se dotýká celku absolventů humanitních oborů našich vysokých škol, zvláště těch soukromých, kde sází vše na jednu kartu s názvem profit. Před deseti lety jsem na jedné takové škole sám krátce vyučoval. Nebudu ji jmenovat; jde právě o tu, na níž získal magisterský titul nešťastný exministr Petr Krčál. Zhruba u třetiny svých studentů jsem nechápal, jak mohli odmaturovat. Na mé stesky můj tehdejší vedoucí katedry zareagoval (ani jeho nebudu jmenovat – bylo to mezi čtyřma očima a nejspíš by mě zažaloval) se slovy: „Při zkoušce nebo zápočtu je potrápit můžeš, nakonec to ale musíš dát všem – vždyť oni si to zaplatili!“
Kdyby se podobnou logikou řídili třeba v Yale či na Harvardu, přišli by o svou prestiž a nejspíš by dávno stáhli rolety. V malých českých poměrech není pro tak vznosné ideje prostor (beztak tyhle školy žádnou prestiž nemají) a řídí se tu osvědčeným krédem „malá domů“. V systému ovládaném nabídkou a poptávkou, jejž Václav Klaus nazýval trhem bez přívlastků, má i univerzitní diplom svou cenu. Mnohé vzdělávací ústavy tak žádné vzdělání nenabízejí: stačí si zaplatit školné a diplom máte v kapse, i když jste dutí jak bambus a ani se moc nesnažíte.
V rovnostářském Československu bylo vysokoškolské vzdělání výběrovou záležitostí. Po nástupu demokracie se rozšířil názor, že má být dostupné všem. Univerzitní titul, který si může pořídit každý, kdo je za to ochoten cálovat, se změnil v pouhý cár papíru.
Strážce streamu
