V polovině gymnázia jsem měl na vysvědčení šest čtyřek. Ale ani mé čtyřky, ani jedničky u maturity za dalších 44 let nikoho, ale vůbec nikoho nezajímaly. Většina rodičů nějak tuší, že ve známkách to není, přesto se pořád ptají: „Tak co, jaké jsi dnes dostal/a známky?“ Je to pochopitelné, vždyť přece chceme, aby naše děti byly co nejlépe připraveny do života, aby jej prožily smysluplně, spokojeně, šťastně. Jenže to jedničky nezaručí.
Svět je čím dál složitější, mění se stále rychleji. Naše děti a vnoučata se budou muset učit celý život. A budou potřebovat spousty jiných věcí než ty, co se ve škole známkují. Nikdo neví, jak se bude svět vyvíjet, ale panuje shoda v tom, že naši potomci budou v životě potřebovat hlavně schopnost spolupracovat, komunikovat, být vytrvalí a tvořiví.
Dobře se bude žít lidem zvídavým, kterým dělá radost se učit, a zároveň laskavým a vnímavým k ostatním. Takoví lidé budou žít plnohodnotné životy, budou dělat zajímavou práci, budou spokojení. Jenže nic z toho se ve školách neznámkuje.
Tak co s tím? Začíná školní rok, začněte i vy doma. Místo na známky se ptejte: „Co ses dnes ve škole naučil/a? A jak bys to mohl/a v životě použít?“ Mnoho z nás si přeje, aby se naše děti uměly radovat za života. Na to je zase dobrá otázka: „Co ti dnes ve škole udělalo radost? A komu jsi radost udělal/a ty?“
No a paní Feynmanová se svého syna ptávala: „Na co ses dnes ve škole zeptal?“ Její syn Richard pak dostal Nobelovu cenu za fyziku. Zkuste to taky, třeba máte doma nobelistu. Věřte mi, ve známkách to není.
