Proč jsou podle vás Češi nešťastní?
Česko patří mezi dvacet nejšťastnějších zemí na světě, takže na tom nejsme tak špatně, máme dobrý základ. Příčina, proč jsou lidé nešťastní, je stejná u nás jako kdekoliv jinde. Je to proto, že používají svoji mysl a vlastní myšlení k tomu, aby si ze života dělali těžkosti, peklo. Přitom to ale nikdo nedělá schválně, nikdo si ráno neřekne, že si dnes zkazí náladu. Způsobuje to naše myšlení, naše výchova a určitá dogmata a nepravdy, které máme o tom, jak funguje lidská mysl.
Proč tímto způsobem přemýšlíme?
Většinou se učíme, že vnější okolnosti způsobují to, jak se cítíme. Naše mysl nám tvrdí, že když jsme naštvaní, je to proto, že nám někdo něco řekl nebo šéf je na mě zlý či mám blbý den, protože se mi nedařilo v práci. Vypadá to tak, že se na základě něčeho, co se stalo, cítíme špatně. Ale nevšimneme si, že mezi tím, co se něco stane, a tím, že se cítíme špatně, je vždycky nějaká myšlenka. Je to naše vlastní myšlení, které vyhodnotí, že je daná situace špatná. Jak o tom přemýšlíme a k myšlenkám se přidají reakce našeho těla, začne se vytvářet stres, produkovat adrenalin, kortizol a další látky a my se cítíme hůř a hůř.
To je děsivý proces.
Čím hůř se cítíme, tím víc vidíme chyb a problémů kolem sebe, tím víc nových překážek se začne objevovat, my o nich zase přemýšlíme, vymýšlíme řešení, a čím víc přemýšlíme, tím hlouběji se propadáme. Když tohle dělá člověk dostatečně dlouho, tak nejdřív začne žít v permanentním stresu, potom ho začnou bolet záda, začne mít problémy se spaním, zdravotní obtíže a může i vyhořet. To, že se cítíme špatně, je popravdě ukázka toho, jak skvěle fungujeme, protože díky všem těm signálům si můžeme uvědomit, že svou mysl používáme nevhodně. A něco s tím udělat.
Jaká je cesta ven z takového způsobu myšlení?
V každém okamžiku máme nekonečné množství způsobů, jak přemýšlet o životě a všem, co se děje. Bohužel jsme hodně naučeni přemýšlet až příliš negativně. Když to tak pokračuje příliš dlouho, lidé se dostávají do hluboké deprese a nejsou schopní vůbec ničeho. Většinou se na to koukáme jako na příznaky, které je potřeba odstranit, hledáme způsoby, jak vyléčit depresi, vyhoření, jak se zbavit stresu. Ale skutečná příčina přitom leží ve způsobu, jakým přemýšlíme a používáme svou mysl. V Porozumění mysli proto učíme lidi, aby si všimli, že v základu, když je jejich mysl klidná a čistá, jsou šťastní nezávisle na okolnostech a vlastně nepotřebují dělat nic pro to, aby byli šťastní. Naše mysl má od přírody schopnost se sama vyčistit a my pro to nemusíme dělat vůbec nic. Klienty učíme si zase vzpomenout na to, že přicházíme na svět spokojení, neuvěřitelně odolní a výkonní. Že to není něco, co se musí natrénovat, ale připomenout si to a začít tak žít.
Je-li spokojenost naší přirozeností, jak si můžeme vzpomenout?
Více si všímat. U většiny lidí platí, že když se podívají do svého života, objeví, že jejich model fungování světa není úplně pravdivý. Všimnou si třeba toho, že jsou přesvědčení o tom, že jim peníze přinášejí štěstí. Stačí se jich ale zeptat, jestli to tak platilo v celém jejich životě, jestli v době, kdy měli nejméně peněz, byli nejméně šťastní, a naopak, když jich měli dostatek, byli pořád šťastní. Pak už je jednoduché najít příklady, kdy to v jejich životě neplatilo, ať už u nich, nebo třeba u jejich známých, kteří mají takzvaně všechno, a přesto jsou nešťastní. Anebo jiní, kteří nemají skoro nic a dokážou žít naprosto v pohodě. Celé je to proces osobního uvědomění každého člověka, nedá se to udělat lusknutím prstů. Klientům proto ukazujeme, že v hloubi duše už dávno vědí, že jsou v pořádku, nejsou rozbití, jen mají spoustu nepříjemného přemýšlení.
Dá se takové přenastavení použít i v práci, ve které nejsme spokojení?
Ano. To nejcennější, co si mohou lidé uvědomit, je to, že jak se cítí, není záležitostí toho, jakou práci dělají. Lidé si myslí, že jsou nešťastní proto, že mají špatnou práci či šéfa, a tím se tak trochu stávají oběťmi. Ale to jediné, co může způsobit to, jak se cítíme, je naše vlastní myšlení a jak vážně ho bereme. První krok je uvědomit si, že práce nemá kontrolu nad tím, jak se cítím. Jakmile si to uvědomíme a možná chvíli počkáme, až se naše mysl uklidní, stojí za to se podívat, jestli nám dává smysl to, co děláme. Pokud zjistíme, že ne, je potřeba se s čistou hlavou podívat, zda teď máme možnost odejít, nebo bychom tím ohrozili svou rodinu, své bytí. Často se ukáže, že všechny strachy, které lidé mají, existují jen v jejich hlavě, jsou desetkrát zvětšené – když přijdu o práci, přijdu o hypotéku, byt, nenajdu si nové zaměstnání… Někdy je to pravda, ale mnohdy se ukáže, že lidem přestane dávat smysl chodit do práce, která je nenaplňuje, proto zůstanou jen po dobu nezbytně nutnou a s čistější hlavou se začnou porozhlížet kolem sebe.
Práce, která naplňuje, zní skoro jako klišé. Lze takové povolání najít?
Nevím o ničem, co je schopné nás uživit lépe, než když najdeme něco, co milujeme a zároveň to má hodnotu pro jiné lidi. Tím ale většina lidí nezačíná, začínají tím, co je k dispozici. Podle výzkumů až osmdesát procent lidí dělá práci, která je příliš nebaví, v níž nejsou angažováni. My proto učíme klienty, aby si udělali čas sami pro sebe a upřímně se podívali na to, co je baví, co milují, pak na to, co svět potřebuje, a zkusili najít, kde se tyto dvě věci potkávají. Lidem, kteří pracují se svou vášní a ze svého nadšení, a ještě dělají něco smysluplného, za to dříve či později někdo začne platit.
Spousta lidí si ale dostatečně nevěří na to, že jim jejich sen může vydělávat.
Nejčastějším důvodem, proč něco nevznikne, je to, že lidé nezačnou. Tím druhým je, že to vzdají dřív, než dosáhnou toho, co chtějí. Ale když něco dělají s láskou, snáze přejdou nezdary a nenechají se odradit a postupně se s praxí zlepšují. Hodnota a přínos jejich práce roste, a tím i možné výdělky.
Co byste poradil lidem, kteří se k takovému kroku nemohou odhodlat?
Není nutné za každou cenu podávat výpověď a hrnout se do toho bez rozmyslu. Dopřejte si čas na rozmyšlení, vyzkoušení, začněte to dělat jako vedlejšák. Třeba ne za moc peněz, ale alespoň zjistíte bez rizika, jestli je to to pravé. To, co nás většinou dostane ze hry, nejsou jiní lidé, ale naše strachy a myšlení, které říkají, že nejsem dost dobrý, jsem porouchaný nebo že to udělám až někdy jindy.
