Na otázku, jestli si umí představit, že by se jednou vrátil domů na Ukrajinu, odpovídá po svém: „Já to neberu tak, že někde mám jeden domov. Zatím jsem přibližně každou třetinu svého života prožil na jednom místě a každé z nich je pro mě domovem. Když jedu do Chomutova, do Prahy i na Ukrajinu, vždy říkám, že jedu domů,“ líčí Ihor, který momentálně patří k výrazným talentům v oblasti designu.
Ocenění z Designbloku
A to až natolik, že na posledním Designbloku v roce 2020 si jeho kolekce pod značkou IHOR odnesla vítězství v kategorii bytových doplňků. Letos je navíc jedním z kandidátů na celkové oceněné v designu, ale to se teprve rozhodne. Je nutné dodat, že stejný podíl na úspěchu má Ihorova přítelkyně a „spolumajitelka“ značky Sára. Jejich setkání bylo svým způsobem osudové. On po studiu architektury přešel na další vysokou –UMPRUM. A Sáru, které měla za sebou střední umělecko-průmyslovou školu, ale živila se jako zubní hygienička, znovu naladil na umělecké vnímání a „přinutil“, aby také začala „umprumku“ studovat.
Ihorova přítelkyně Sára se věnuje originálním textiliím a kobercům.
Táta začínal na stavbách
Cestu k úspěchu neměl Ihor vydlážděnou zázemím bohaté rodiny. Do Česka se přistěhoval až v době, kdy tu otec pro rodinu vybudoval zázemí. Jako většina jeho krajanů i Ihorův táta, bývalý fotbalista, začínal jako dělník na stavbách. Přespával v nevyhřívaném karavanu a až po několika letech, když sehnal bydlení, mohla celá rodina zase žít společně.
Život na kolejích
Když si Ihor vybral studium architektury, musel si v Praze najít bydlení. To pro něho, jako cizince, nebylo snadné. Nakonec měl štěstí a sehnal lůžko na strahovských kolejích. Ovšem ne v pokoji jako jiní, ale ve sklepě, úzké místnosti, kterou sdílel se dvěma dalšími mladíky – jedním Kazachem a jedním Rusem. Přesto si nestěžuje. „Když vezmu, v jakých podmínkách začínal táta, tak to zase tak špatné nebylo. Kromě toho i já jsem se narodil rodičům ve Lvově a v té době, jako studenti, také žili na kolejích. Navíc se od dětství učím vytěsňovat z hlavy to horší a hledám to lepší v životě. Pro mě to první ubytování mělo pozitivní stránku v tom, že jsem toužil po samostatnosti – a to se mi tímto splnilo. Navíc jsem věděl, že je to jen dočasné a že mě čeká to lepší,“ vypráví Ihor, který už má se Sárou byt v Praze na Smíchově.
Ihor žije v Praze už deset let.
Ach, to české naříkání
„Vždycky jsem toužil naučit se starat o sebe i o někoho dalšího, toužil jsem po životě ve velkém městě s řekou, to se mi splnilo, včetně vysoké školy,“ říká Ihor. Navíc si pamatuje, kolik úsilí stálo jeho rodiče, než v Česku získali bydlení, na které si museli půjčit a splácet ho. „To je pak těžké stěžovat si,“ dodává s úsměvem. Život v Česku je podle Ihora zajímavý a jako každý, kdo sem přišel odjinud, si nemohl nepovšimnout tradičního českého naříkání. „Stěžujete si na maličkosti, na podružné věci, a někdy vám unikají podstatné problémy,“ říká na adresu věčné české nespokojenosti.
Udržitelnost není jenom prázdné slovo
Ihorova přítelkyně přinesla do společné tvorby lásku k textilu, ručně tkaným kobercům. Ihor zase miluje nábytek, především židle a křesla. V jeho portfoliu ale najdete i nádhernou láhev na koňak, stolek z drcených nápojových kartonů nebo zrcadlo, k němuž použili se Sárou staré korálky.
„Hodně se teď mluví o udržitelnosti výroby, mám někdy dojem, že pro mnohé firmy to je jenom marketingové heslo,“ zdůrazňuje Ihor. I proto si společně se Sárou vytkli, že to, co vymyslí, nebude jen pomíjivé, na krátký čas a jedno použití. Sářiny koberce a textilie vznikají třeba i na sto let starých strojích, které zvládají to, co nové už neumějí, protože pracují na jiných principech. „Stačí je oprášit a vylepšit to, co uměli ti před námi,“ myslí si Ihor Sabadosh.
