Městský bicykl je jako sbíječka. Čtyři dny jsem testoval městské kolo Braasi

S kolem jsem ujel téměř 250 kilometrů. Z toho 130 kilometrů na trase Praha–Poděbrady–Praha. Překvapilo mě, že je bez problémů použitelné i na dlouhých štrekách. Ztráta rychlosti v porovnání s „velkými“ koly (má jen 20palcové ráfky) je kolem dvaceti procent. Průměr přes 19 kilometrů v hodině na uvedené trase nebyl o moc nižší než na trekovém kole.

Geniální je převodovka Pinion. Jízda s ní je silně návyková. Nahradila (spolu s řemenem) klasickou přehazovačku s řetězem. Uvědomíte si to třeba ve chvíli, kdy musíte z vysoké rychlosti zastavit a máte zařazený těžký převod. Tady jen otočíte gripem, změníte rychlost z těžkého na kterýkoli lehčí stupeň třeba o pět rychlostí a odstartujete jako po másle. V převodovce se jednou za rok mění olej, řemen prý vydrží i 10 tisíc kilometrů. V Braasi mají dvě varianty, s 9 nebo 11 rychlostními stupni. Kolo se rozjede na rovině na 35 i něco víc kilometrů v hodině. Žádné zběsilé šlapání jako medvěd na cirkusovém kole. A manévrovatelnost ve městě? Bez výhrad.

Světoběžník Městské kolo Braasi poskládali z dílů z celého světa. „Převodovka“ místo klasické přehazovačky je z Německa. Převodový řemen je z USA. Sedlo pochází z Itálie. Ráfky vyrábějí v Česku. Bicykl vzniká ručně v pražských Holešovicích.

Jenže tímhle můj výčet pozitiv končí. Malá kola, extrémně tvrdé sedlo (stejně jako neodpružená vidlice) jsou něco, čím fyziku neočuráte. Češi se vozí i ve městech na horských kolech proto, že naše silnice, cyklostezky i další cesty nemají nic společného s vyhlazenými asfalty v Nizozemsku nebo Německu. Pár desítek let to ještě bude trvat. Zvláště v Praze si uvědomíte, proč se prvním kolům říkávalo „kostitřasy“. Z nádherného italského sedla budete mít půlky naklepané jako vídeňský řízek. Přes neodpružená řídítka ucítíte i sebemenší nerovnost. Pojedete-li dlouho, bude to bolet. Po čtyřech dnech na pražských kočičích hlavách, záplatovaných asfaltkách i na prašných cyklotrasách hlavního města jsem měl těžce vyklepané ruce. Jako horník, který se sbíječkou narubal za směnu desítky tun uhlí.

Na blížícím se Desingbloku asi získá kolo nějaký diplom. Abych si ho ale za 90 tisíc korun koupil, chtěl bych k němu odpružené „babkovské“ sedlo jako na kole Ukrajina. A vzduchovou přední vidlici. Jenže to už nebude ten designově dokonalý výtvor. V současném provedení ho beru jen jako hračku pro marnotratného milionáře na cesty po uhlazeném asfaltu Pařížské ulice od Cartiera k Rolexu a zpět. Nechtějí-li autoři, kola, za kterým se všichni otáčejí, zůstat jen u toho, že si udělali reklamu, cesta od dokonalých batohů k dokonalému bicyklu bude ještě dlouhá a trnitá.