metro.cz

Počasí v Praze

3 °C / 8 °C

Středa, 14. dubna 2021. Svátek má Vincenc.
Hodináři z Podskalí: Faruk Mahrezi a Zdeněk Rott | foto: Metro.cz

Jak se stát hodinářem. Nesmí chybět nadšení a pevná ruka

  21:59
Jak se z elektrikáře a hodinového manžela či státního úředníka stane šikovný hodinář? Někdo změní profesi, protože musí. A pak jsou tu tací, kteří kvůli své vášni obětují jistá zaměstnání a vrhnou se do neprobádaných vod. To je případ Faruka Mahrezi a Zdeňka Rotta, dvou hodinářů z pražské Vyšehradské ulice. Setkali se před pár lety při dálkovém studiu hodinářského řemesla v Jihlavě a už se nerozešli. Oba se v té době věnovali zcela odlišným oborům, nadšení pro drobné hodinové strojky je ale přinutilo zariskovat a vydat se novým směrem.

„Dálkové studium za tři roky. Původně jsme si mysleli, že to bude taková ta klasika na rok a budeme všechno umět,“ shodují se, že na počátku měli poněkud naivní představu. Víkend co víkend, vždy v pátek a v sobotu, poctivě dojížděli z Prahy (Faruk) a Roudnice nad Labem (Zdeněk) do jediné střední hodinářské školy u nás. Brzy ale zjistili, že cesta k ovládnutí téměř chirurgické práce bude daleko složitější.

Zdeněk Rott je profesí slabouproudý elektrikář. V posledním zaměstnání působil v pozici vedoucího, ale řízení týmu ho nenaplňovalo. Proto odešel a rozhodl se vrátit zpátky k řemeslu. Jako živnostník nabízel služby „hodinového manžela“ a přitom se věnoval koníčku – sbírání starožitných hodin. Brzy ale zjistil, že ani jeho zručnost na opravu složitých strojků nestačí. „Vyzkouším rekvalifikační kurz a naučím se hodiny opravovat. Jen sám pro sebe,“ napadlo ho na začátku.

Přihlásil se proto k dálkovému studiu na učilišti v Jihlavě. O hodinářské kurzy je však nebývalý zájem, čekání se nakonec protáhlo na dlouhé tři roky. Právě tyto tři roky však Zdeňkovi přinesly štěstí, v kurzu totiž potkal spolužáka, se kterým později vytvořil nerozlučnou dvojici.

Táta sbíral, já je opravuji
Faruk Mahrezi má tunisko-české kořeny. Zatímco jeho tatínek pochází ze severoafrické země, jeho maminka je Češka, která z komunistického Československa emigrovala. Sám Faruk se narodil v Kataru, kde jeho otec působil jako velvyslanec Tuniska. K hodinkám tak měl blízko už odmalička. „Táta náramkové hodinky sbíral, ale byl čistě sběratel, ne hodinář. Mě to sice lákalo, ale nakonec jsem zamířil na gymnázium a vysokou školu se zaměřením na mezinárodní vztahy. Po vystudování jsem nastoupil do státní správy,“ líčí své profesní začátky hovorný hodinář.

Nejprve působil jako referent na Úřadu vlády, postupně se vypracoval až na zástupce ředitele odboru protokolu. „Postupně mě to začalo přerůstat, hlavně v období našeho předsednictví České republiky v Evropské unii, proto jsem po roce 2009 odešel. Tou dobou jsem současně ještě studoval a potřeboval víc času na studium a závěrečnou práci,“ vzpomíná Faruk. Když převzal diplom, začal pracovat ve stejné roli jako předtím, tentokrát na Ministerstvu životního prostředí České republiky. Když pak přišla nabídka z České televize, neváhal a stal se členem jedné z nově vznikajících tvůrčích producentských skupin.

Ve veřejnoprávní televizi vydržel až do roku 2017, kdy dokončil studium v Jihlavě a společně se Zdeňkem převzali hodinářství ve Vyšehradské ulici. V té době už měl, jak přiznává, na svém kontě několik let hodinářského „šťourání“ v domácí dílničce, ale byl už hlavně držitelem výučního listu v oboru Jemný mechanik – hodinář, který jej opravňoval k provozování hodinářské živnosti.

Krok do neznáma
Součástí studia byla povinná praxe v rozsahu 400 hodin, to přitom bylo pro oba pracující muže s rodinami náročné. Podmínkou získání výučního listu je též vypracování závěrečné práce a její obhajoba. „Jen pro ilustraci, pokud si někdo myslel, že dálkové studium hodinařiny je nějaká pohoda, tak to ne. V pátek po poledni jsme přijeli, do večera do osmi byla teoretická výuka a v sobotu od sedmi ráno do večera na dílně,“ vrací se Faruk do učňovských let.

I Zdeněk přiznává, že ho Jihlava z naivní představy dálkového studia rychle vyvedla. Náročný program je však utvrdil v přesvědčení, že se novému oboru chtějí naplno věnovat. Když jim pak spolužák pověděl o malém hodinářství v pražském Podskalí, jehož majitelka se chystá odejít do důchodu, rozhodli se pro odvážný krok do neznáma a její podnik, který na daném místě má tradici od roku 1936, odkoupili.

Místo zábavy přišla porce zodpovědnosti
„To víte, že jsme se báli. Vždyť jsme byli v oboru nováčci,“ přiznávají Zdeněk s Farukem. Největší obavy měli z toho, zda se řemeslem, které je baví, dokážou uživit. Opravovat hodinové strojky jen pro vlastní potěšení je totiž něco jiného než ocitnout se pod časovým tlakem náročných zákazníků. „Když je to jen domácí zábava a spravujete vlastní hodinky, tak když něco pokazíte, svět se nezboří. Ale v případě, že opravujete hodinky zákazníkovi, je to obrovská zodpovědnost,“ svěřují se.

První zákazník? Stačí sáhnout do pečlivě vedených šanonů a klient číslo1 je na světě. „Bylo to 2. května 2017, šlo o půlové pendlové židovky s hracím strojkem na klíč. Jednalo se o celkovou opravu, výměnu pastorku a byl tam vadný větrník.“ Jelikož Faruk je odborníkem na menší náramkové hodinky, historicky první opravu si vzal na starost Zdeněk, specialista na větší hodinové strojky.

Když vidím hodinářství, jdu na kus řeči
Že jedním z největších problémů hodinařiny je obstarávání náhradních dílů, zjistili již při studiu v Jihlavě. V Česku je sice několik velkoobchodů, bez dovozu ze zahraničí se však řemeslo provozovat nedá. „Kolega dělá náramkové hodinky, v případě potřeby dílů dohledá číslo kalibru a objedná daný díl. Avšak i v takovém případě je u starších hodinek někdy problém díl vůbec sehnat. Já dělám velké hodiny a u nich platí, že co stroj, to originál,“ vysvětluje Zdeněk Rott. Ani dva takřka identické strojky nemají všechny díly totožné. Není proto možné si vypomoci si tím, že „vyloupíte“ jedny hodiny kvůli druhým. A to ani v případě, že oba kusy pocházejí z dílny stejného výrobce.

Jak sám Zdeněk přiznává, jednou nebo dvakrát musel i přes veškeré úsilí zákazníkovi hodiny vrátit. Ne snad proto, že by na jejich opravu nestačil, chybějící či poškozený díl ale nebylo možné sehnat ani znovu vyrobit. Mezi nezávislými hodináři ale podle Zdeňka s Farukem naštěstí panuje solidarita a spolupráce. Když si proto nevědí rady, využívají oba své kontakty mezi známými i spolužáky z jihlavské školy. „Náš ročník se schází co půl roku, s některými se vidíme i častěji, samozřejmě téma hovorů je jasně dané,“ říká Faruk. „Je to i na dovolené, když někde natrefím na hodináře, tak se hned dám do řeči, dáme si kafe, zajímáme se, kde bereme náhradní díly, za kolik děláme to či ono,“ doplňuje Zdeněk.

Podle vyprávění poznám, co hodinkám chybí
To, co porouchanému strojku chybí, často napoví už jejich příběh. Proto Faruk zákazníky žádá, aby mu o hodinkách něco pověděli. „Z toho, kdo hodinky dřív měl, jak je užíval, jak s nimi zacházel, jak se hodinky aktuálně chovají, totiž dokážu předem odhadnout, co mě při servisu čeká, jaké díly by mohly být opotřebené,“ prozrazuje Faruk.

Když mu majitel poví, že hodinky s automatickým nátahem pravidelně ručně natahuje, má šikovný hodinář představu, co vše může být uvnitř opotřebované nebo poškozené. Díky tomu dokáže odhadnout rozsah opravy. „Vím, na co se budu při opravě soustředit, na co se primárně zaměřit a od zákazníka se tak snažím dozvědět co nejvíce.“

To ke Zdeňkovi míří většinou lidé, kteří nástěnné hodiny zdědili. „Nejčastější otázka bývá, jestli se oprava ještě vyplatí.“ Je na každém, zda se rodinná památka po dědečkovi stane víc než jen dekorací na stěně.

Komentáře

Hlavní zprávy

A to víte, že...? Zábavné statistiky mizí z metra. Jsou považovány za reklamní smog

vydáno 14. dubna 2021  6:19

Technické údaje a statistiky z provozu MHD se objevily v rámečcích ve vagonech již v roce 2014. Nyní ustupují.  celý článek

Nabídl se nám i odborník na opravu slunečních hodin, říkají noví majitelé usedlosti Cibulka

vydáno 13. dubna 2021  18:52

S opravou areálu rádi pomůžeme, slibují lidé na sociálních sítích i v anketě. Objekt má být zrekonstruovaný do roku 2026.   celý článek

Nejen Cibulka. Deník Metro připomíná další známé squaty a jejich ne vždy růžové konce

vydáno 13. dubna 2021  17:07

Říká se jim různě – autonomní, kulturní či sociální centra nebo prostě jen hanlivě squaty. Tyhle zdánlivě veřejné a zároveň opuštěné budovy mají jedno...  celý článek

Aranžérie přináší květiny na sto způsobů

vydáno 13. dubna 2021  15:05

Květinová dílna Aranžérie se nachází v Praze 4. Zároveň jde také o sociální podnik.   celý článek

Vaše fotky z Prahy