Snímek se stal nejlepším filmem, dočkali se Bohdan Sláma za scénář i režii, Zuzana Kronerová a Pavel Nový za hlavní role či Petra Špalková za vedlejší roli. Tři lvy dostal film Jana a Zdeňka Svěrákových Po strništi bos, dva pak Milada a po jedné pak filmy Špína, Křižáček a Lajka. Mezi dokumenty pak uspěl snímek o Soně Červené.
Velkým tématem, které bylo i na pódiu glosováno, byla slovenština. Moderátorkou večera byla slovenská moderátorka Adela Vinczeová, která moderovala ve své rodné řeči, ceny předávaly mimo jiné i herečky Táňa Pauhofová či Božidara Turzonovová a hned osm nominací měl hraný režisérský debut slovenské herečky a režisérky Terezy Nvotové – nakonec se dočkal jedné sošky za střih.
Snad nejvíc se ale diskutovalo, a to právě o to silněji kvůli česko-slovenskému spojení, o aktuální společensko-politické situaci v obou státech. Už před začátkem vystoupil Jan Svěrák s možností podpisu petice Pět vět na obranu České televize, které mají veřejnoprávní médium podpořit po výrocích Miloše Zemana při jeho inauguraci. Tu nakonec podepsalo 370 hostů večera.
Následně bylo toto tématem imnohých projevů. ČT je koproducentem mnoha filmů, její projekty Spravedlnost a Svět pod hlavou uspěly v televizních cenách. Slovenští účastníci zase poukazovali na aktuální politickou krizi po vraždě novináře Jána Kuciaka.
Vyznění filmového večera tak i podle následných diskusí na večírku bylo rozporuplné. Byl to skutečně hold české filmařině, nebo převládlo něco jiného?
Jak to vidím já: Komu tím prospějete?
Snad mi tvůrci Pelíšků odpustí, že jsem si vypůjčila jejich hlášku, ale myslím, že je více než namístě. Po udělování Oscarů se hodně mluvilo o tom, jak se oceňovaní vyjadřovali ke kampani MeToo. I naše filmové ceny se nevyvarovaly zmínkám o aktuálním dění. A tím, že byly cenami česko-slovenskými, bylo těch témat opravdu hodně. Slovenští tvůrci, často s plackami AllForJan odkazujícími k památce zabitého novináře, mluvili o tom, ať si z nich nebereme příklad, ti čeští zbrojili proti snahám ovlivňovat Českou televizi slovy i peticí. Vlastně dokážu pochopit, že umělci a tvůrci cítili potřebu se nějak vyjádřit. Děláme to všichni, jen málokdo z nás má ovšem možnost tak učinit v přímém přenosu. Jenže čeho je moc, toho je moc. Nevím, jak pro diváky u obrazovek, ale nám vsále se postupem času už začaly tyto apely slívat. Navíc ne u všech zněly přirozeně a nenuceně, čímž se o to víc míjely účinkem a mnohé začaly i štvát. Bez ohledu na náš prvotní názor. Jako by bylo nepsaným pravidlem, že se každý musí k aktuální situaci vyjádřit. Ale opravdu nevím, jestli tím někomu prospěli. Spíš si říkám, jestli tím vším nezastínili původní důvod setkání...
