Šlo o život
|
V malém studiu v jedné z budov v areálu depa Kačerov jako by se zastavil čas. Nábytek, stojan na mikrofon i další vybavení, to vše už hodně pamatuje. Na jedné ze stěn visí dodnes plakát s papežem Janem Pavlem II.
Jediné, co prošlo výraznou proměnou, je nahrávací technika. To je ale ze všeho nejdůležitější. A tak přesto, že to není supermoderní a krásné prostředí, má své kouzlo a pro nahrávání hlášení do metra to stačí. „Teď už je ta práce úplná paráda,“ říká Lavičková. „Kdysi jsme to tu točili ještě na pásek. Když jsem se přeřekla, museli jsme to celé natáčet znovu. Když už jsme to skoro celé měli nahrané, tak nám pod okny projel vlak a nahrávali jsme zase znovu. Hotovo jsme měli asi až ve tři ráno,“ vzpomíná.
Nejdříve ze všeho si zkušená hlasatelka Českého rozhlasu nandá brýle a pečlivě si prostuduje papíry, na nichž má napsáno, co všechno má dnes říkat. Vše konzultuje s Milošem Komárkem, technikem dopravního podniku, který má na starosti studio staničního rozhlasu. Před samotným nahráváním nás mistr zvuku nabádá k absolutnímu tichu. „Ono se to tu tváří jako studio, ale spousta věcí je tu slyšet. Třeba když šoupete nohama po koberci,“ říká . Mezi jednotlivými místnostmi jsou panely, které nejsou příliš široké, a průzor do studia nápadně připomíná okno ze staré soupravy metra.
Na chodbě před studiem je varovný světelný signál.
Nahrávací studio je ze 70. let
Ten Můstek je blbej
A jde se na věc. Ticho. Pokyn přes sklo. „Nemocnice Motol, Petřiny, Bořislavka, Dejvická, Hradčanská, Malostranská, Staroměstská...“ spouští Lavičková a spolu s novými názvy stanic odříkává i všechny ostatní, které již Pražané dávno znají. Včetně výzev k ukončení nástupu, hlášení o náhradní dopravě a dalších upozornění, které mohou na zelené lince zaznít. Vše se totiž musí nahrát znovu a hlášení se musí vyměnit. „Jednak se s věkem mění hlas a určitě bych to teď netrefila do stejného rytmu jako před lety. Určitě je lepší to vždy točit celé znovu,“ vysvětluje později Lavičková.
Namlouvání stanic
Po prvním nahrávání přichází na řadu poslech. Při tom si Lavičková s Komárkem všímají, zda některá hlášení nejsou příliš rychlá, hledá se špatná intonace a další chybky. „Ten Můstek, ten je blbej, Můstek je blbej,“ ulevuje si Lavičková. Později se jí nelíbí ani název sousední stanice. „Muzeum, Muzeum, to je z toho, že je tam na konci písmeno M. Já ho tam chci vyslovit, aby bylo zřetelné a pak to zní celé divně,“ říká.
Poslouchání nahrávky. Některé stanice a věty se budou muset namluvit znovu.
Tohle všechno můžete slyšet v pražském metru A.
Muzeum, Muzeum, Muzeum, Muzeum...
Názvy stanic se jedou nadvakrát - do tečky a do roviny. Do tečky se vyslovují jako na konci věty a s intonací musí jít člověk dolů. A do roviny? To musí člověk udržet intonaci pořád na stejné úrovni, jako by jím pronášené slovo bylo někde uprostřed věty. Takové hlášení se používá například tehdy, když se skládá dohromady hlášení, které stanice jsou kvůli mimořádné události uzavřené.
Jak jsme se stali „metráčky“?
|
Lavičková se vrací k mikrofonu a vše předčítá znovu. Názvy stanic, s nimiž nebyla spokojená, a stanic, které se špatně vyslovují, vysloví raději víckrát s různou intonací. Pomalu se blížíme k závěru. Už zbývá jen pár posledních stanic, se kterými není hlasatelka se zvukařem spokojená, jednou z nich je již jednou proklínaný přestupní uzel na linku C. „Muzeum, Muzeum, Muzeum, Muzeum, Náměstí Míru, Náměstí Míru, Náměstí Míru, Náměstí Míru,“ opakuje Lavičková dokola. To by bylo, aby se alespoň jedna z nahrávek nedala použít. „Stačí, stačí, teď to trefila skvěle,“ říká Komárek a pokyvuje hlavou. Pro dnešek mají hotovo, nahrávání sfoukli za necelou hodinku. Teď musí nahrávka na poslouchání k šéfům dopravního podniku, aby se určilo, zda není potřeba ještě něco změnit. Tradičně se také nahrávky testují přímo při provozu metra.
A je hotovo.
