„Dagy, na zem a poloha plodu!“ zařve trenér, vyholený týpek s dlouhou prošedivělou bradkou a potetovaným tělem. “Teď si představ, že by se na tebe navalily čtyři hráčky,” rozléhá se dál prostorem hlas Nikity Maximova.
Ještě před dvěma lety hrál aktivně americký fotbal, dnes trénuje jeho ženskou podobu. Tomuto tvrdému sportu se věnuje už pětadvacet let. „Je to můj životní koníček. Juniory i seniory jsem trénoval už od roku 2001,“ zmiňuje později.
Slunce nad venkovním hřištěm pomalu zapadá, ale tady začíná jeden a půl hodiny dřiny. Po umělém povrchu budou padat nejen Harpyje. Padají tu i výrazy označující mužské a ženské partie těla, které ve školních učebnicích nenajdete.
Tohle nejsou princezničky, i když tak některé na první pohled vypadají. Než si oblečou výstroj. Támhleta holka se jmenuje Anička, blondýnka. Za chvíli je maskovaná mřížovanou helmou a dresem s obřími rameny. K poznání je jen podle čísla.
„Co budeme dělat s nováčkama? Můžu je sníst?!“ směje se u branky hráčka žensky rozložité postavy, které se nedaří obléct nachystaný vypolstrovaný dres. Jo, zrovna tahle má přezdívku Princezna.
Stěžuje si: „Je to moc utažený!“ - „Copak já vím, kde máš prsa?“ volá na ni trenér Nikita. Tohle je... decentní humor.
„Je ještě někdo v šatně?“ ptá se žertem Nikita na ploše, kde žádná šatna není. Bágly a výzbroj leží na umělé trávě. Holky se rozbíhají kolem hřiště, začíná rozcvička.
Tyhle holky jsou magoři
Prague HarpiesJe to první tým dívčího amerického fotbalu v České republice. Vznikl v roce 2010. Dnes má tým 33 stálých členů, právě hledají nové. První měsíc jsou tréninky zdarma na vyzkoušení, další pak stojí 400 korun. Trénuje se dvakrát týdně, ve středu od 19.30 a v neděli od 19 hodin v areálu Na Šancích v Turínské 1, poblíž Hostivařské přehrady. Výstroj stojí kolem pěti tisíc korun, ale ze začátku si ji zájemkyně mohou půjčovat. Více na www.prague-harpies.cz. |
U sítě na kraji hřiště posedávají ramenatí vyholení týpci, sami hrají americký fotbal a pomáhají holky trénovat. Čekají, až se holky rozhýbou, tak mají chvíli čas povědět něco o rozdílech mezi mužskou a ženskou verzí amerického fotbalu:
„Holky jsou křehčí, je to dost jemný oproti chlapům. Ale na to, že to jsou holky, tak to jsou magoři. Dvě z nich mají pořádnou ránu, za kterou by se nestyděli ani chlapi,“ shodne se trojice.
Ještě něco? „Klukovi řekneš - tady máš balon a utíkej dopředu. Holky pořád přemýšlejí, proč tam mají běžet a snaží se to rozebrat, často až zbytečně. Musíme jim to jinak vysvětlovat. Když přijde nováček ke klukům, hned všechno pochopí, stihne klidně sezónu. Plnohodnotně. Naopak i holky, který hrajou roky, se najednou klidně zeptají na pravidlo, co nám přijde automatický,“ dodává asistent v kšiltovce Prague Hippos, jednoho z pražských týmů mužů.
Hráčky se rozprostírají po ploše do několika skupinek. Támhle se běhají žebříky, jinde se trénují hody a chytání šišatého míče, na druhé straně hřiště zase trénují taktiku. Pro laika jsou to hádanky.
„Fake 24 - je lepší stát tady za centrem. Ready! Fake 24 - 38!,“ hlásí trenér Nikita, který se věnuje skupině tří hráček. Tady se právě ukazuje, že je to sport úplně pro každého.
Malá nebo velká, jsou potřeba všechny
“Výhoda amerického fotbalu je, že jsou potřeba všechny typy holek a je to tady i vidět. Malá, velká, korpulenní, rychlá, je to jedno - pozic je na hřišti potřeba hodně,” vysvětluje Nikita. „Ty veliký potřebujeme, aby držely lajnu,“ pouští se zapáleně do popisu.
Vysoké ženy chytají a běhají, a podobně.““V tomto sportu je vždy na hřišti celý útok, a pak je vystřídá celá obrana,“ říká k pravidlům. Nejmladší tu měli 14letou holku, naopak jedné mamince bylo 44 let. Aktuálně je nejmladší sedmnáctiletá dívka, která je prý velmi šikovná.
Na první pohled to vypadá, že holky jsou rozdělené podle tělesné konstituce. Ale nejen tělo předurčí pozici na hřišti. „Je tu i nějaký faktor navíc,“ potvrzuje trenér Nikita.
„Máme hubenou hráčku, která hraje pozici, kde by měla být těžká a silná. Ale ona se na to hodí a jde jí to. Takže když si chce někdo něco vyzkoušet, klidně může. Ono se to pak samo vyselektuje podle toho, co hráčce jde a tím pádem i baví,“ dodává.
Po první půlhodině tréninku jsou některé holky splavené. Přestože už v podvečer není hic, po sundání helem mají slepené vlasy, které skrápí vodou z petflašek.
„Já jsem zapomněla,“ omlouvá se opakovaně “devatenáctka”, které se vykouřila z hlavy domluvená taktika.
„Ještě jednou zapomeneš a celej tým bude běhat!“ reaguje trenér. Ze skupiny se úpěnlivě ozývá ženský hlas: „Nezapomínej.“ A trenér zdůrazňuje: „Nemám proč tě buzerovat, říkám to proto, abyste byly lepší!”
Dneska je to likvidační
Přesně proto tady holky dřou, tohle není dívčí škola vyšívání. Asistent v kšiltovce Prague Hippos u další části týmu volá: „Pořádně se proti ní pusť, chceš jí dostat aspoň dva yardy!“
Prásk! Jedna z holek s číslem 13 běží přímo, druhá po ní skáče z boku a lapne. Za tělo, za nohu, za cokoliv... Třináctka vždy před srážkou viditelně zpomaluje. „Nezpomaluj!“ Znovu a znovu. „To je ono, super!“ zazní po chvíli. Opodál se dvě nové zájemkyně se zrovna učí „cupitat“ a chytat míč, Princezna je nesnědla.
Po hodině taktiky se ale Princezna drží za ruku a bolestivě syká. „Dneska je to nějaký likvidační,“ procedí mezi zubama holka, kterou by srazila možná jen rozjetá lokomotiva. - „Nedělej ženu, Princezno!“ dobírá si ji z dálky jedna ze spoluhráček.
Proč se vlastně ženy pouštějí do téhle tvrdé hry? Dagmara hrající na pozici quatterbacka sedí na hřišti, už se tolik nešklebí a nenadává bolestí. Tak se dá přijít blíž. Na kratší vzdálenost vypadá mile.
„Hráli to moji brantranci, byli jsme se i podívat na finále. Kolegyně z práce mě pak začala tahat na nábory a už jsem tu zůstala. Na rozdíl od ní,“ říká mladá štíhlá žena.
„Baví mě, že je tu super kolektiv, a je to skvělej druh pohybu. Je to něco jinýho a osobitýho, podotýká Dagmara, která se drží za zraněné rameno. „Je to zrovna to házecí... Ale my nebrečíme kvůli zlomenýmu nehtu.“
Podprsenka jak pro Xenu
Vedle ní sedí Tereza, která podotýká, že jsou na tréninky i zápasy dobře vybavené. „Tohle je podprda a la Xena, ta princezna bojovnice. Suspik na kozy,“ směje se a ťuká na dvě bílé poklice, které do poklepu vypadaly v celku mírumilovně. Opravdu mají kovové výstuže. Korpulentnější hráčka, která hraje na pozici defense line, má smysl pro humor: „U mě bylo jasný, na který budu pozici, protože jsem štíhlá a krásná.“ Ale proč to hraje?
„Chtěla jsem zkusit kontaktní sport. Líbí se mi rány který dám, i který dostanu. Hrála jsem dřív basket, to mě nebavilo. Pak jsem viděla leták na americký fotbal, zkusila jsem to, a už to dělám skoro čtyři roky.“
Při pozorování dění na hřišti je překvapující, že tyto drsné bojovnice umí být zblízka i docela jemné ženy. Chvílemi
Než promluví, když se dopotácí k okraji hřiště, vyčerpané: „Já mám záda v p...!” - “Tak si je vyndej!“
