Hercem černého divadla na jedno odpoledne. Vyzkoušeli jsme si český patent

Rozhodla jsem se jít si to vyzkoušet. Produkční pražského Divadla Metro Kateřina Urbanová mi předem dala jasnou instrukci: „Vezměte si s sebou jen černé ponožky.“ Do telefonu jsem ještě slyšela smějícího se kolegu, jak říká, že si mám donést i helmu a holenní chrániče.

Vybavena černým oblečením jsem vyrazila do divadla před představením Life is Life. „Máte ty černé ponožky?“ zeptala se po příchodu produkční. „Mám černé punčocháče,“ odpovídám. „Můžete si je vzít, ale bude vám vedro,“ odvětí produkční. Nakonec jedny černé ponožky najdu, ale nízké a s malým bílým logem. Ty jsou ale nepřípustné, a tak mi své čerstvě vyprané vysoké ponožky půjčuje Jakub Dittrich, jeden z herců. Poté si navlékám černý semišový oblek, vyfasuji ještě kuklu a rukavice.

Telefon nefunguje. Ale ve tmě svítí!

S rekvizitami musí pohybovat víc lidí.

Jde se na věc

Vedro mi opravdu bylo, a to jsem ještě nezačala. Takto vybavená jdu na jeviště. Klasické černé divadlo spočívá v tom, že na jevišti jsou i herci v běžném oblečení, kteří jsou během představení vidět, a černoherci, kteří zachází s rekvizitami, ale občas musí svůj černý oblek sundat a zapojit se v běžném oblečení do děje. „Někdy se černoherci musí převléknout třeba šestkrát během představení. Sundat si černý kostým a zase nandat. Musí ho mít připravený tak, aby se do něj pak stihli zase za dvacet vteřin dostat,“ upřesňuje mi Kateřina Urbanová. Tak to si tedy upřímně nedokážu ani představit.

Ještě než začneme, procházím se po jevišti a koukám na precizně umístěné rekvizity pro večerní představení. „To je strašně důležité. Každá věc musí mít své místo. Je to rychlé, navíc je tu skoro tma, herec musí sáhnout na jistotu. Pokud daná věc není na svém místě, je to problém,“ vysvětluje mi produkční. V tom zahlédne ve foyer divadla Františka Kratochvíla, tvůrce tohoto schématu černého divadla. „Pojďte, představím vás,“ pobízí mě Kateřina Urbanová. Vidím v očích pana Kratochvíla, jak je rád, že jeho myšlenka lidi stále láká, ale zároveň mě neváhá upozornit, jak je to těžká disciplína.

I malé rekvizity potřebují dva herce.

Divák vidí jenom boty.

Zmýlená neplatí

Dostávám jako první do rukou dvě desky, na kterých jsou nakreslené domy. Na polonatažených rukou před sebou s nimi mám jít plynule zprava doleva přes celé jeviště, pak se otočit zády, jít zpět a znovu. V reálu pro diváky to má evokovat pohybující se domy na ulici. Desky jsou těžké a ruce se mi začínají klepat. „Platí vám zaměstnavatel také hodiny ve fitness centru?“ zažertuji směrem k Jakubovi. „Ne, my chodíme posilovat do práce,“ odpovídá. Další pokus – telefon. Sluchátko musí pozvolna stoupat a v rytmu hudby se hýbat. Pak přichází botičky. Začala jsem mít ze sebe trochu dobrý pocit, protože dřevěné rekvizity ve mně vzbudily dojem, že to zvládnu.

Ovšem, jak jsem se mýlila. U malého plyšového koníka mě jako první překvapí, že jej při představení ovládají dva lidé. Navíc se mi v rukavicích, ve kterých nemám tolik citu, a kukle, ve které nic nevidím, špatně ovládá i za světla. Vypadám jak včelař, ale připadám si jako nemotora. „Naším úkolem je vdechnout rekvizitě život. Ačkoliv to tak nemusí vypadat, je těžké se to naučit tak, aby tomu divák uvěřil. Nejlépe se to člověk naučí před zrcadlem, není to podmínka, ale tam vidíte, jak moc můžete třeba koníkovi naklonit hlavu, aby to opravdu vypadalo, že pije a ne, že mu ji vylamujete,“ přibližuje mi práci černoherce.

Postupně přicházejí před představením další herci, s nimi si vyzkouším ovládání kostry nebo třeba velkého plyšového koně, kdy dva z černoherců musí držet hlavního představitele na hřbetu.

I malé rekvizity potřebují dva herce.

Redaktorka Iveta (vlevo) se učí černému divadlu.

Léčba šokem v praxi

„Vše je o spolupráci a dobrém provedení. Některá čísla existují už desítky let a na lidi fungují jen tehdy, když se udělají dobře,“ říká moje průvodkyně divadlem a pokračuje otázkou: „Máte čas zůstat i na představení?“ Odpovídám, že určitě ano, že bych se ráda podívala, jak to vypadá. Reakce mě zarazí. „Říkala jsem si, že byste si začátek představení mohla zahrát,“ odpoví. Myslela jsem si, že žertuje, ale ne. Dostala mě na starost jedna z černohereček Bára Heroldová. Před představením mi vše ukazuje a popisuje, mám se jí jen držet a vše dobře dopadne. Jsem tak nervózní jako naposledy před státnicemi, vystupovat před lidmi není nic, po čem bych toužila.

Představení začalo, z portálu koukám, jak Jakub Dittrich začíná rozvíjet děj celé hry o lidském životě. V tom přijde naše chvíle, vyjdeme na kraj jeviště a podáme druhé hlavní herečce masku. Ve zmatku v zákulisí od někoho dostanu ránu do hlavy, začínám chápat, proč mi žertem bylo doporučeno vzít si helmu. Celou dobu mi nejde do hlavy, jak je možné, že já diváky vidím a oni mě ne?! Objevuji kouzlo černé barvy v černém divadle. Jedeme dál, zvládám dát bílý polštář na postel a projít celé jeviště s podlouhlou rekvizitou zvanou sen. Pak můžu chvíli stát na pódiu vzadu a mám unikátní možnost zhodnotit sehranost všech složek – dvou hlavních herců i černoherců a na jejich práci navazující reakce publika...