Pokud se totiž už úroveň bezpečnosti nastaví přísně, má se pak také vymáhat. „Hned od začátku jsme ale bohužel svědky toho, že vojáci, policisté a příslušníci Hradní stráže provádějí bezpečnostní kontroly liknavě,“ říká Šándor.
Čím je vlastně Pražský hrad z hlediska bezpečnosti specifický?
Problém Hradu je ten, že je to jednak sídlo hlavy státu a zároveň nejnavštěvovanější turistická památka v zemi. To je úkaz, se kterým se jinde v zahraničí nesetkáte. Neuvidíte vstupovat turisty do Elysejského paláce, sídla francouzského prezidenta, ani do Buckinghamského paláce mimo prázdnin, kdy je britská královna ve Skotsku. To je přece jen něco nesmírně komplikovaného.
Je pravděpodobné, že by mohla tato památka být ohrožena?
To je otázka, kterou by měl Hrad konzultovat s bezpečnostními složkami. Zároveň by se měl ale dívat, co se děje za hranicemi. Jsem přesvědčen, že by měla být hlava státu střežena adekvátním způsobem. Hned zkraje jsme ale bohužel byli svědky spíše lhostejného přístupu.
Přístup ostrahy je tedy podle vás hlavní bezpečnostní problém Hradu?
Ano. Jedna věc je, když nastavíte nějakou úroveň opatření, a druhá, pokud policisté a vojáci, kteří na to mají dohlížet, vykonávají svou práci liknavě. To je myslím nejhorší věc, která se může stát.
Jsou přísnější bezpečnostní opatření vždy ta nejsprávnější?
Bazilika svatého Petra v Římě je velmi dobře chráněna a naproti tomu bazilika Panny Marie Sněžné v tomtéž městě chráněna není.
Proč? A co udělat se svatovítskou katedrálou?
Je to prostě o tom, aby míra bezpečnosti a ochrany byla rozumná a zajistila bezpečnost, ale aby nebyla prováděna liknavě jako v případě Hradu. Pak totiž nemají tyto kontroly vůbec žádný smysl. Opatření by také neměla zbytečně komplikovat život turistům ani cestovním kancelářím.
Měla by hlava státu sídlit na Hradě?
Když vstoupíte do politiky, přestáváte být soukromými osobnostmi. Páni politici si ale často neuvědomují, že to není pouze o požitcích, ale také o povinnostech. Ochrany se populisticky zříkají, stejně jako možnosti bydlet v oficiálním sídle. Nečas, Němcová a jiní v minulosti tvrdili, jak se na tom děsně ušetří, aniž by věděli, že je jejich ostraha stejně někde ve službě připravena, kdyby je přece jen bylo třeba chránit. Takhle by se to řešit nemělo.
Stalo se někdy v zahraničí, že přední vládní představitel odmítl bydlet v oficiálním sídle?
Napadá mě jen případ Tonyho Blaira, který se v Downing Street rozhodl bydlet v čísle 11 namísto v čísle 10. Ten ale měl rozumný důvod, nevešel by se tam se svými čtyřmi dětmi.
