Pro Petra Hrušku byla kytara vším. Vystupoval s kapelou po klubech, ale před více než dvěma roky si řekl, že chce zkusit něco jiného. „Došlo mi, že moje místo je trochu někde jinde. Šel jsem na buskerský festival Praha Žije Hudbou a tam si poprvé zahrál na ulici. Od té doby jsem tomu propadl, “ říká Hruška.
Stávající pravidla
|
Loni se už na přípravě festivalu podílel jako organizátor. V současné době buskuje několikrát do měsíce, například na Florenci nebo v dolní části Václavského náměstí, ale nedělá to za účelem zisku. „Hrozně mě baví interakce s lidmi, jak na mé hraní reagují. Samozřejmě něco si za to vydělám, ale to neberu jako to hlavní, “ vysvětluje třiadvacetiletý Hruška.
Také dodává, že buskování v Česku a v zahraničí se liší. „Myslím si, že u nás je to jednodušší pro začínající buskery. Ale prosadit se například v Londýně je velmi těžké, protože člověk musí být něčím odlišný od ostatních buskerů,“ myslí si Hruška. Zahrál si třeba také v Německu nebo ve Švýcarsku.
Coby zkušený busker je také rozpolcený z hlediska návrhu novely vyhlášky o provozování pouličních uměleckých veřejných produkcí. Ta má být platná od letošního podzimu. Vedení Prahy 1, které se opatření týkají nejvíce, chce například vypustit navrhovanou možnost používat pro hudební vystoupení malé zesilovače. Chce také rozšířit místa s úplným zákazem buskingu a zakázat takzvané živé sochy, které jsou třeba na Staroměstském náměstí.
S vymýcením kostýmů plyšových zvířat Hruška jako busker souhlasí: „Každý si musí říct sám, co za slovem busking vidí. Živé sochy, tedy vlastně spíš obří maskoti, kteří zaplavili Staroměstské náměstí, mně jako pouliční umělci nepřipadají. Vrhá to na Prahu špatné světlo.“
Naopak se zákazem malých zesilovačů nesouhlasí. „Rozumím, že to může někomu vadit, když má takového buskera s bednou pod oknem. Problém ale je, že bez zesilovače je pro některé buskery, kteří například zpívají, vystupování velmi náročné. Stačí hodina či dvě a můžete přijít o hlas,“ myslí si Hruška.
S úpravou vyhlášky souhlasí také třicetiletý Ondřej Glogar, který hraje na nástroj didgeridoo (dechový hudební nástroj australských domorodců – pozn. redakce). „Souhlasím s tím, aby byl busking regulovaný a aby se musela dodržovat základní pravidla. Funguje to všude ve světě, takže nevidím důvod, proč by to nemohlo fungovat i v Praze,“ říká Glogar.
Pro hraní na Karlově mostě potřebuje Ondřej Glogar licenci.
Procestoval velkou část světa od Indie přes Maroko až po Nepál a několik měsíců strávil i v jeskyni na Tenerife. Jeho buskerská cesta začala už před deseti lety, kdy utekl z domova. „Hodil jsem si na rameno didgeridoo a s bláhovým snem lepšího života jsem vyrazil do Španělska,“ popisuje Glogar. Tento nástroj ho provázel i ve snech. „Zdál se mi jako menšímu sen, kde jsem hrál právě na didgeridoo naprosto bláznivé tóny, jako by byly z jiného světa. O tom nástroji jsem nikdy předtím nevěděl a po tom zážitku jsem zkusil hrát a po pár letech jsem si sen zhmotnil,“ dodává Glogar.
Pracoval jako dělník ve fabrice nebo testovací řidič, ale uvědomil si, že v životě potřebuje víc volnosti. Buskování ho živí, i když k tomu má další přivýdělky. Zdůrazňuje, že busker v hraní nemůže vidět jen peníze. „Člověk musí do hraní vložit kus sebe a cítit tu esenci,“ doplňuje Glogar.
Co je busking?
|
