„Vyběhl jsem po schodech až do své redakce ve druhém patře. Uviděl jsem spoušť, jaká bývá po zlodějích či opilých barbarech. V té smutné době mi to skoro přišlo k smíchu. Vyrabované stoly, smotky rozhlasových magnetofonových pásků. Z šuplat mého stolu zmizely dvě bílé košile a kravata. To jsme měli v redakci skoro každý pro případ, kdybychom se někde museli objevit rychle reprezentativněji. Ze stolu Jirky Dienstbiera zmizel jeho osobní magnetofon, malý tranzistorák a ještě pár věcí.“
Petránek nastiňuje i další kroky zaměstnanců rozhlasu. „Sovětští oficíři obsadili vchody, ale zapomněli na vchod do garáží, a všechna studia. Jenže to jsme už díky pohotové práci techniků vysílali ze sklepa a už se připravovala další skrytá studia jinde v Praze,“ píše dále.
Na osudové srpnové dny vzpomínal v knize své dcery Evy s názvem Tvoje slza, můj déšť také bývalý novinář a známý spisovatel Arnošt Lustig. „Byli jsme tehdy v Itálii a moje žena řekla, že se nikdy nevrátí. Dostali jsme pozvání od ministerskýho předsedy Izraele na loď Theodor Herzl odjet do Izraele. Ona řekla ano, to uděláme. Ta loď byla bezplatná, ale když jsme potom z Izraele odjížděli, tak jsme ty lodní lístky museli zaplatit. A jeli jsme do Jugoslávie, kde jsme strávili rok,“ říká Lustig. Ten pak řadu let žil s rodinou v USA. Vrátil se až po revoluci.
Od Moskvy ke smlouvě o „dočasném“ pobytu okupantůPřehled událostí roku 1968.
|
