My jsme si se starostkou Městské části Praha 2 povídali především o situaci v hlavním městě. Ta není podle ní vůbec růžová. Statistiky ukazují, že za poslední rok přibylo 23 procent lidí bez domova.
Řešíte teď problematiku bezpečnosti v pražských ulicích. Jaké problémy tu panují?
Celá řada. Nejedná se pouze o problematiku bezdomovectví a drogově závislých, ale zejména o kriminalitu s tím spojenou. Dle statistik kriminalita sice klesla, ale to je jen zdání. Svou roli v jejím poklesu sehrála samozřejmě pandemie, zavřené obchody a omezení cestovního ruchu. Dále například v říjnu minulého roku začala být účinná novela trestního zákoníku, kdy se hranice škody, co je a není trestný čin, posunula z pěti na deset tisíc korun. I to je faktor, který ovlivňuje celkovou statistiku. Stejně jako skutečnost, že lidé často rezignovali na to, různé trestné činy nahlašovat, protože ztratili důvěru v došetření krádeže či napadení.
Lze s tím něco dělat?
Je to zapotřebí změnit a vrátit se k důsledné prevenci a posílení spolupráce městské a státní policie. Policisté a strážníci musí být více v ulicích a v rizikových oblastech než v kancelářích. Jsem přesvědčená, že nárůst kriminality na sebe nenechá dlouho čekat. Musíme být připraveni. Každý přece chceme Prahu bezpečnější, a proto nesmíme zaspat.
Které oblasti jsou v rámci Prahy nejhorší?
Každý, kdo v Praze žije, ta místa dobře zná. S problémy se potýkají všechny centrální městské části metropole – lze zmínit park u hlavního nádraží, Anděl, Václavské náměstí, Karlovo náměstí a další. Všude tam, kde je velký tranzit či koncentrace lidí, dochází také k vyššímu výskytu rizikových jevů. Řešení není jednoduché. Je také například třeba přehodnotit i rozmístění nízkoprahových center, která nesmějí být nahuštěna jen v několika oblastech.
Jen v Praze 5 se nachází dvě ze tří.
I proto jsem s kolegyní z druhého břehu Vltavy, starostkou pětky Renátou Zajíčkovou, v této věci velmi aktivní a snažíme se věc posunout na další úroveň. Zatím jsme se setkaly s pochopením. Všechny tyto problémy ale nejsou jen na obcích, starostové mají malé kompetence a je nutná spolupráce všech úrovní. Recept by měly společně hledat městské části, magistrát, ale i vláda a zákonodárci a odborníci na danou problematiku. Prevence, posílení kvalitních sociálních služeb a další – to je správný recept, jak problémy účinně vyřešit.
Co dalšího Prahu „pálí“ nejvíce?
Jednoznačně je to doprava a dopravní infrastruktura. Neustále se odsouvají klíčové stavby jako Pražský okruh, metro D či rekonstrukce mostů. Pirátský magistrát má zkrátka jiné priority – jako vyvěšování různých vlajek, rozšiřování zahrádek na Smetanově nábřeží na úkor silničních pruhů či nesmyslné regulace magistrály. Jsou to všechno hezké akce na oko, ale reálné problémy neřeší. K dalším velmi akutním problémům patří nedostatek bytů a vysoká cena bydlení, které je pro mladé rodiny nedostupné, dále nedořešený problém Airbnb, který se po pandemii nepochybně opět objeví, stejně jako zmíněná kriminalita. Po krizi je třeba také pomoci znovu nastartovat podnikání, ulevit podnikatelům od regulace a daňového zatížení. To je cesta k prosperitě. A v neposlední řadě zmíním oblast školství, kde vnímám jako důležité zejména řádné ohodnocení pedagogů a také jejich osvobození od zbytečného papírování. Kantoři mají hlavně učit, ne se věnovat byrokracii.
Již čtvrté volební období jste starostkou Prahy 2. Jak se politika proměnila za tu dobu? Na Facebooku jste si stěžovala, že je mnohem více konfrontační než dříve.
Politika je nejen více konfrontační, ale také mnohem povrchnější. Stále víc je to hlavně o marketingu a populistických slibech. Premiér, či spíše jeho poradci, napsali už druhou „knihu pohádek“, jeho voličům je jedno, že z té první nic nesplnil a že se naše země propadla do obřího zadlužení. Slyšet je zkrátka ten, kdo víc nahlas a líbivěji křičí a nabízí jednoduché, ale falešné recepty. Na dvojce se to snažíme dělat úplně jinak. Děláme realistickou politiku, investujeme tolik, kolik si můžeme dovolit, a k tomu máme navíc i úspory. Pečujeme hlavně o veřejné prostranství, což přináší své ovoce.
Můžete být konkrétnější?
Mohu zmínit obnovu Grébovky a Riegrových sadů. Staráme se o bohatý kulturní život – například vinobraní, řada veřejných akcí na náměstí Míru nebo na Novoměstské radnici. Držíme vysokou úroveň školství a děláme hodně i pro naše seniory, kterým jsme pomáhali v době pandemie se zajištěním ochranných pomůcek i s očkováním, kde měli problémy se složitou registrací, která nefungovala. Není to samozřejmě jen o mně. Na radnici mám skvělý tým kolegů, díky kterým Praha 2 vzkvétá.
V rámci vašeho působení na radnici máte na starosti i otázku školství. Myslíte, že může na podzim kvůli covidu znovu dojít k uzavření škol?
Další vývoj pandemie je těžké předpovídat, ale uzavření škol už nesmíme dopustit. V žádné jiné zemi nebyl lockdown ve školství tak dlouhý jako u nás. I kdyby přišla další vlna covidu, musíme najít způsob, jak děti v lavicích udržet, protože distanční výuka se zkrátka neosvědčila. Na dětech se podepsala nejen zanedbáním výuky, ale i psychicky a sociálně. A nesmírně komplikovala život i rodičům, kteří sami mnohdy řešili jiné problémy. Další uzavření škol je nepřípustné a budu proti němu bojovat na radnici i ve Sněmovně.
Jako starostka spolupracujete s řadou neziskovek, které se zabývají řešením sexuálního násilí. Jaký to má cíl?
Sexuální násilí patří nepochybně mezi nejzávažnější trestnou činnost, která se na obětech podepisuje tragickým způsobem. Z úrovně starostky si myslím, že cestou k řešení tohoto problému je pomoc jak samotným obětem, tak organizacím, které jim pomáhají se nejen vyrovnat s traumatem, ale i s dosažením spravedlnosti. Dále je nepochybně úlohou obcí či měst působit v oblasti prevence násilí, k níž patří zvyšování informovanosti občanů, sociálních pracovníků, policistů či strážníků o problémech obětí násilných činů a o tom, jak k nim přistupovat. Praha 2 v tomto ohledu dělá skutečně mnoho, podporujeme aktivity Bílého kruhu bezpečí, spustili jsme program „Praha 2 – městská část vlídná k obětem“. Na území dvojky vzniká centrum pomoci obětem domácího a sexuálního násilí.
Nepomohla by například změna zákona?
Pokud jde o legislativu, nemyslím si, že je třeba zásadnější změna, respektive tuto věc nelze řešit jen prostým zvyšováním trestních sazeb. Lze provést určité změny v definici trestného činu sexuálního násilí, ale klíčová je změna přístupu společnosti v tom smyslu, aby byli lidé vnímavější k tomuto problému, aby byli třeba i opatrnější a aby oběti nacházely pochopení. Jednou z hlavních příčin, proč je procento nahlášených a potrestaných násilných činů nízké, je samozřejmě nedůvěra obětí v soudní systém a orgány činné v trestním řízení obecně, obava z reakce veřejnosti, z medializace, ale i důkazní nouze u těchto trestných činů. Musíme vytvořit takové podmínky, aby k nedůvěře a obavám neměly oběti důvod.
V rámci covidové pandemie odvedli čeští vojáci dobrou a záslužnou činnost. Lidský potenciál armády ČR se prý ukázal jako velmi dobrý. Je podle vás i tak co zlepšit v rámci přístupu vojáků v této krizi?
Já k výkonu armády a vojáků v době pandemie nemám absolutně žádné výhrady. Odvedli perfektní práci a patří jim za to velké díky stejně jako zdravotníkům, policistům a dalším složkám. Bohužel, o to trapnější je diskuse o snižování armádního rozpočtu, protože je poněkud vypočítavé a nevděčné využívat armádu, když jsme v úzkých, a na druhé straně jí odepřít potřebné prostředky. Vláda si zkrátka pohrává s důvěrou vojáků, kteří oddaně slouží a kterým je neustále slibováno, že modernizace armády je prioritou. A děje se to bohužel již opakovaně.
Čeští vojáci získávají zkušenosti od svých kolegů na zahraničních misích. Je to hodně důležité?
To je jednoduché, protože prostým cvičením nikdy nezískáte tolik zkušeností jako při ostrém nasazení. A také proto, že jsme v Alianci, která je založena na spolupráci a i v misích se schopnost spolupracovat velmi posiluje a rozvíjí. Každá z armád NATO má určitou specializaci a dohromady musí fungovat jako jeden organismus. Mise, vedle společných cvičení, přispívají k tomu, aby to tak bylo.
Podle vás je společná evropská armáda nesmyslným projektem. Proč?
Protože by vedla k tříštění sil. NATO je osvědčená platforma, která funguje, dohoda v rámci NATO je vždy snazší než v rámci EU. Nevidím tedy jediný důvod, proč bychom měli v Evropě hrabat na vlastním písečku. Samozřejmě, evropské státy mají spolupracovat v oblasti obrany, například v oblasti obranného výzkumu a vývoje nebo ve výcviku a vyzbrojování. Ale neumím si představit, že by státy EU vyčleňovaly speciální obranné kapacity pro evropskou armádu a zejména zvláštní finance, když leckteré z nich nejsou schopny ani plnit závazek dvě procenta HDP na vlastní armádu. Což je bohužel i náš případ.
Čeští vojáci definitivně opustili Afghánistán. Jako expertka na obranu jste upozornila, že zahraniční mise vojáků NATO v Afghánistánu jsou do značné míry závislé na logistické podpoře Spojených států. Souhlasíte se skončením mise v Afghánistánu?
Ten můj výrok určitě platí, není představitelné, že by naši vojáci v Afghánistánu bez Spojených států nadále působili, na to nemáme kapacity. Ukončení mise v Afghánistánu muselo někdy nastat, ale s posledním vývojem se ukazuje, že bylo možná předčasné a že tato země je stále velmi nestabilní. Bohužel to je nevratný krok. Pro to, aby tato země mohla fungovat, jsme udělali mnoho a naši vojáci i civilisté odvedli při rekonstrukci Afghánistánu skvělou práci, za kterou jim děkuji.
