Porota talentové soutěže mávla nad mladíkem s očima daleko do sebe a velkýma ušima rukou. Nevyhovoval dobovým požadavkům. Jinak to ovšem viděl v té době již známý muzikant, především jazzový, světového formátu Karel Krautgartner. Člověk, který ovládal vše, do čeho se v kapele foukalo pusou. Poklepal zklamanému amatérskému zpěvákovi po rameni, řekl mu, že to má duši to jeho zpívání a pozval ho na zkoušku. Takže zásluhou vytříbeného sluchového i lidského vnímání objevil postavou „hranatý“ Karel Krautgartner budoucí hlas ze Zlaté Prahy – Karla Gotta.
Muzikant, jakých po československé hudební scéně moc nechodilo, byl v šedesátých letech ve svém oboru hvězdou první velikosti, rád si s ním a jeho hudebníky zahrála kdejaké popová hvězda u nás. Jeho hřmotný, ale jinak laskavý zjev, býval k vidění nejen v televizi, ale stal se i nepřehlédnutelnou postavou slavného muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Krautgartner zadělal ale provozovatelům kin na problémy, když v roce 1968 vzal takzvaně kramle a utekl před ruskými okupanty na Západ. Kvůli jeho emigraci se o jeho existenci začalo oficiálně trapně mlčet, „klarinety“ nesměly na pár let do kin, a pokud ano, tak jen na pár dní a do zastrčenějších biografů. Když ovšem v roce 1986 zběhl do Ameriky ještě Waldemar Matuška, byla to další rána. Naštěstí už do konce „rudých bratrů“ zbývaly jen tři roky.
Proč tohle všechno připomínám? Karel Krautgartner, od jehož narození uteklo jedno celé století, žil ve Zborovské ulici číslo 62. Katastrálně je to už Malá Strana, pocitově hranice se Smíchovem. Tak si vzpomeňte, až tudy půjdete.
