Kormidlovat Vltavu není za trest. Je to odměna, říká kapitán legendárního parníku

Vltava je poslední ze dvou historických parníků na Vltavě. Tím druhým je Vyšehrad. Ještě o dva roky starší loď je ale momentálně kvůli rekonstrukci odstavena. Po úpravách bude vypadat, jako když ji v roce 1938 vyrobili. Práce ale nyní stojí. Na parník kotvící pod Tančícím domem se proto můžete přijít podívat. V jednom salonku Vyšehradu je malé muzeum a loď slouží jako hospůdka a vinárna, také se tu najíte.

Nás ale zajímá parník Vltava, loď vyrobená v roce 1940 v libeňském přístavu. Mimochodem loni se do něj plavidlo v rámci výročí zajelo podívat. Loděnice, kde tato v současnosti již technická památka před 81 lety vznikla, dávno nestojí. Parník, který prošel několika rekonstrukcemi, pro změnu plní svou funkci spolehlivě dál. Však o něj posádka pečuje. Ale to předbíhám.

Povídání s kapitánem nemůže začít jinak než otázkou na tankování. Asi i laika by napadlo, že parník pohání parní stroj, který topič „krmí“ uhlím. Je to ale trochu jinak. Parní stroj tu sice pořád je, díky jedné z rekonstrukcí však v kotli posádka místo uhlím topí naftou. „Tankovat jezdíme většinou dvakrát do měsíce. Záleží na tom, jak často plujeme. Výlety máme do Mělníka nebo na Slapy. V sobotu a neděli. Do toho je někdy zájezd i ve všední den,“ popisuje jízdní řád kapitán. Pro lepší představu mi dává konkrétní číslo. Při celodenním výletu na Slapy a zpátky potřebuje tento kolos zhruba 450 litrů nafty.

Restaurační kolesový parník Vltava je poslední ze dvou historických parníků na Vltavě.

Dřív na parníku běžně jezdilo sedm lidí. Kapitán, kormidelník, strojník, topič a tři lodníci. Nyní má posádka členy čtyři. Kapitán loď i kormidluje, topič není třeba a lodníci jsou už jen dva. Jeden na přídi a druhý na zádi. Proplout Prahou je ale docela kumšt. Přes 50 metrů dlouhou a 9,2 metru širokou loď musí ovládat sehraná posádka. Když jsme vyplouvali, kapitán loď kormidloval ze stanoviště na boku lodi přes joy-sticky. Musí to tak dělat. Z kormidelny není dobře vidět na oba konce plavidla. Při vyplutí se nenudí ani lodníci. Z vody musí například vytáhnout šreky. Hned vysvětlím. Lodní sochor, německy der Schräg, slangově „šrek“, je takové velké bidlo, které slouží k udržování odstupu lodi od neupraveného břehu. „Je tady ještě takový kus toho starého plavectví. Zbytky vorařiny. Má to svoji rutinu. Práce na parníku je i fyzicky náročná,“ popisuje své povinnosti Mikšovský. Jedním dechem ale dodává: „Kormidlovat Vltavu není za trest. Je to odměna.“

Právě když podplouváme pod mostkem na Dětský ostrov, přechází po něm skupinka školáků. Všichni parník sledují div ne s otevřenou pusou. Jeden z kluků gestem naznačuje, ať parník zahouká. Pan Mikšovský se dlouho přemlouvat nenechá a z píšťaly se ozývá hvizd. Třída je spokojená. A pan Mikšovský také. Udělal někomu radost. Podobných setkání zažívá plavidlo mraky. Lidé ze břehu na Vltavu mávají a fotí si ji. „Dokonce máme i takové fanoušky, kteří se s námi svezou několikrát do roka,“ hlásí kapitán. „Takže takoví lodní šotoušové?“ chytám se tématu. „Něco takového,“ přitakává Mikšovský. „Dokonce za námi jezdí fanoušci dopravy a historie z Německa a Švýcarska,“ chlubí se ve chvíli, kdy loď zpomaluje ve smíchovské plavební komoře.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem ještě nezmínil úkoly strojníka. To díky němu loď právě v plavební komoře úplně zastavila. Kapitán dal do kotelny povel a strojník u parního stroje loď zastavil. „Musíte mít důvěru v kluka, který vám to obsluhuje. Vy mu dáváte jenom signály a on je plní,“ vysvětluje Mikšovský složité ovládání lodi. On sám se ale za kormidlem cítí jako ryba ve vodě. Ještě aby ne! U Pražské paroplavební společnosti slouží už 30 let. Nastoupil do ní jako brigádník krátce po maturitě v roce 1991. K lodím měl vztah už odmala. „Máme chatu na Jarově. Tam jsem vyrůstal. Kolem jezdil Posázavský pacifik – staré mašiny. A kousek dál řeka. Staré parníky. Dřív jich jezdilo ještě víc. Údolím se nesla vůně uhlí. A ten kouř! Nějak mě to celé okouzlilo,“ vzpomíná kapitán.

Za roky u paroplavební společnosti sloužil už na spoustě lodí. Jako svou kmenovou má ale už 24 let Vltavu. Na legendárním parníku se totiž personál moc často nemění. „Dlouhověkost“ posádky je ale ku prospěchu lodi. Kapitán, strojník i lodníci se o plovoucí raritu starají s maximální péčí. „Je to taková tradice, posádka se tu tolik nestřídá, za ta léta sloužilo na Vltavě jen pár lidí. Jezdili tu kapitáni, kteří to měli jako svou chatu. Trávili tu víc času než doma. Byli na svém. Také se o loď o to víc starali,“ vysvětluje Mikšovský, proč plovoucí „babička“ stále spolehlivě brázdí řeku.

Právě podjíždíme pod Karlovým mostem a já si v kormidelně všímám zvláštní cedulky. „Maximální rychlost 100 km/h.“ Tuším, že tu něco nesedí, přesto ten hloupý dotaz položím: „Opravdu to jezdí tak rychle?“ Odpověď náš rozhovor vrací k už zmíněnému tématu. „Kdepak, to mám z jedné staré mašiny,“ reaguje Mikšovský. V tu chvíli si všímám i samolepek kolem kormidla. Tu je lokomotiva, tamhle úzkokolejka. Právě mi to došlo! Kapitán parníku Vltava je také šotouš. Nálepce se nebrání. „Mám rád retro rychlíky, dieselové zamračené mašiny. Jsem v Klubu železničních cestovatelů. Znám i lidi z Posázavského pacifiku. Ve spolcích, které sdružují zájemce o historii a techniku, je mi dobře,“ popisuje muž za kormidlem. V tu chvíli už ale lodníci přivazují Vltavu k lodi s technickým zázemím. Loučím se s posádkou a hledám cestu na břeh. Musím nejdřív přelézt na loď, z které parník tankuje naftu. Teprve poté po malém mostku vylezu na nábřeží Edvarda Beneše. Pěkná projížďka to byla!