Jaký je Burning Man festival, v čem je podle vás zajímavý?
Festival Burning Man drží prvenství v obtížnosti dostat se na něj. Nefungují tam peníze, člověk si musí všechno potřebné přivézt a zase odvézt. Představte si to tak, že jednou za rok se doprostřed nevadské pouště, které je vlastně vyschlým jezerem, sjedou desítky tisíc lidí z celého světa a užívají si tance, meditací, workshopů, přednášek nebo jen pocitu, že na ten týden můžou odložit své společenské postavení z běžného života. Všechen obsah i program festivalu si tvoří sami účastníci a všichni se řídí deseti pravidly, která nabádají hlavně ke sdílení a sounáležitosti s přírodou. Kdysi jsem žil v Americe a moji tehdejší přátelé na festival pravidelně jezdili. Vraceli se celí špinaví od prachu a neuvěřitelně šťastní a já jsem si tehdy řekl, že se tam taky jednou podívám.
Kolikrát jste na festivalu byl?
V roce 2016 jsem byl poprvé. Kromě životního zážitku jsem si odvezl i soubor fotek, který v Čechách vzbudil velký ohlas. Další rok jsem se vydal i na dva největší sesterské festivaly, v africké poušti Tankwa a v izraelské Negevské poušti. Celý soubor jsem symbolicky uzavřel návštěvou amerického Burning Mana. Takže na tom velkém americkém jsem byl dvakrát, a tuším, že ne naposledy.
Co vás na něm fascinuje?
Samo prostředí je fascinující. Jste uprostřed pouště, kde jsou fascinující východy a západy slunce a občas se potkáte s prachovou bouří. Všechny ty obrovské instalace uprostřed ničeho, kempové město, které hned po festivalu beze stopy zmizí, a pak samozřejmě návštěvníci a jejich převleky. Nikdy nevíte, jestli na vás zrovna nemávala hollywoodská hvězda nebo zakladatel Facebooku. V noci všechno ožije světýlky a hudbou, teploty jsou u nuly a lidi na sebe oblékají huňaté kožichy ozdobené světelnými řetězy, aby byli ve tmě vidět. Po prvním festivalu jsem si uvědomil, že tohle všechno je tak obrovské, že za týden se to nedá ani vidět, natož vyfotit.
Snímky jsou pořízeny v extrémních podmínkách, kdo vás učil, jak v takovém prostředí fotit?
Spoléhal jsem se sám na sebe a na své zkušenosti, které jsem za roky focení získal. A vyplatilo se mi to. Navíc mě značka Nikon, která mě zastupuje, vybavila nejlepší fototechnikou, která je momentálně na trhu. V prašném prostředí dostávají foťáky celkem na frak, takže je jasné, že bez profi techniky bych takové fotky vůbec nepřivezl. Měl jsem na každém rameni profi zrcadlovku. Na jedné širokoúhlý zoom objektiv, na druhé teleobjektiv, aby mi opravdu nic neuteklo... A vyplatilo se to.
Věnujete se také focení pro reklamní agentury a magazíny, není ta práce na vás až moc klidná?
Poslední roky už se focení v módním světě věnuji minimálně. Snažím se zaměřovat na focení portrétů a dost si v poslední době užívám focení muzikantů a koncertů. Nejvíc mě živí komerční fotka, kterou dělám pro české reklamní agentury, tam jsou pravidla jasně daná zadavatelem, a právě proto si nechávám místo ve své práci i na volnou tvorbu, kde se můžu sám umělecky realizovat.
Kolik fotografií lidé v Leica Gallery uvidí?
Na stěnách galerie návštěvníci uvidí okolo šedesáti fotek. V kavárně je navíc televize, na které ve smyčce běží krátká videa přímo z místa činu. Fotky jsem vybíral tak, abych atmosféru festivalu přiblížil co nejvíce divákům svých fotek. Na jedné ze stěn v galerii visí můj malý soubor Burning Man faces, kde jsem se soustředil jen na bláznivé masky a obličeje návštěvníků.
Původně jste hudebník, který se nakonec víc přiklonil k fotografii, nebo vás jen focení víc proslavilo a hudbě se věnujete pořád?
Kariéru muzikanta jsem pověsil na hřebík už před lety, teď jsem čistokrevný fotograf. Když bylo tenkrát před lety třeba se rozhodnout, co mě bude živit, vyhrála fotka. Prostě horší muzikant, úspěšnější fotograf, ale obě disciplíny mám pořád rád. Už sice netoužím stát na pódiu a být muzikant, ale o to jsem teď šťastnější, že focení, které mě už tak dlouho živí, je pořád krasný koníček.
Co nyní plánujete?
Výstava je pověšená, kniha vydaná a já si teď konečně dodělám všechny resty, které mi za ty dva roky života s Burning Manem leží na stole. Ale už v květnu jede celá výstava do opavské galerie na severní Moravu, potom bude k vidění na letních českých a slovenských hudebních festivalech. Na podzim výstavu povezeme do jižních Čech a před koncem roku do Bratislavy. Do toho všeho bych se rád věnoval svojí užovce, mám doma u postele malé terárko, kde chovám vzácný druh tohoto tvora. Je to jediný druh na tomto kontinentu a už druhý rok se s partou odborníků snažíme zabránit vyhynutí, tak nám držte palce.