„Bydlím tu třicet let, přistěhoval jsem se ze severní Moravy,“ říká Pavel Uryga, provozovatel Baru retro přímo pod slavným mostem ve Svatoplukově ulici 2. „Na týhle straně Svatoplukovky jsou náš barák a ten sousední jediné, které kvůli stavbě nezbourali. Jenom proto, že si tu Metrostav zřídil dočasné kanceláře,“ vysvětluje rázovitý hostinský. „Dědci“, kteří žili v údolí ještě před budováním mostu, se u něho občas na jedno pivo zastaví. „To víte, ale jsou to už osmdesátníci,“ říká Uryga.
V datech a číslech
|
O tom, že by bylo dobré překlenout údolí oddělující centrum města s jejím okrajem, se uvažovalo už od devadesátých let 19. století. Myšlenka střídavě mizela a objevovala se. Rozhodnutí padlo až v 60. letech, ale než se poprvé koplo do země, uběhly roky. Musely se nejdřív zbourat domy, které překážely pilířům. Tehdejší režim to měl jednodušší. Vydal příkaz a lidé se stěhovali. Do paneláků na Prosek a další sídliště.
Byl tu neskutečný bordel
Jedním z pamětníků je i Miroslav Procházka. „Bydleli jsme v Sekaninově ulici. Pamatuji stavbu od hloubení jam pro pilíře až po závěrečnou tankovou brigádu na mostě. Odčerpávala se tehdy voda z jam, o které dělníci prohlašovali, že jest vltavská. Ty jámy byly skoro stejně hluboké jako nynější výška pilířů. Kolem stavby byl neskutečný bordel a plýtvání materiálem. Starší kluci chodili ke kraji rozestavěného tubusu, jejich kratochvílí bylo trefovat se šutrákama do koryta Botiče. Po dostavbě jsem zažil několik ranních odvozů nebohých skokanů shůry,“ vybavuje si dávné časy bývalý obyvatel Sekaninovy ulice.
Smrťáků nebylo málo už při stavbě mostu
Povinnou praxi přímo na stavbě mostu si v rámci vysokoškolského studia na stavební fakultě ČVUT Praha odbyla Marie Wichsová. Prošla si stavbu jako asistentka stavbyvedoucího, kontrolovala postup prací, řešila nejasnosti. Ale vyzkoušela si i práci kantýnské. „Ještě dnes, když jedu okolo, vidím v představách stavební dvůr, ubikace, často si vzpomenu v metru, že jsem v těchto místech kdysi chodila, zametala, koukala dolů a nevěřila, že stavba někdy bude v provozu.“ Zažila ale i něco, na co dodnes vzpomíná s mrazením v zádech.
„Most byl již dobetonován v hrubých rysech, pouze základní konstrukce s různými otvory na sítě, větrání a podobně. Byla hotová horní mostovka a spodní tubus pro metro. Tubus měl spoustu otvorů, přes ně byla přehozena jen prkna. Bylo to pro neznalce stavby hodně nebezpečné, muselo se dávat pozor, kam se šlape. Stalo se, že jeden spolužák šlápl na dřevěné pohozené plato, které se smeklo, a on zůstal viset v nějakém otvoru chycený za ruce nad Nuselským údolím… Hrozně jsem řvala, držela ho za paže. Naštěstí hned přiskočili dělníci a vytáhli ho. Myslím, že spolužák zůstal na stavbě do konce týdne a pak skončil. Co jsem slyšela, smrťáků tam nebylo málo. To je ale každá velká stavba. Všude číhá velké nebezpečí,“ popisuje drsný zážitek z rodícího se mostu Marie Wichsová.
Most se stal „oblíbeným“ místem lidí, kteří tu končili skokem do hloubky své pozemské bytí. Pamětníci udávají, že první sebevrazi sem chodili ještě před slavnostním zahájením provozu, ale komunistický režim tyto tragédie tutlal.
Co by bylo, kdyby nebylo? Jak by se Nuselský most stavěl teď?Technologie jsou už jinde, technika je vyspělejší a staví se rychle, protože jde o peníze. Zeptali jsme se v Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy (IPR), jak by stavba mostu probíhala v současnosti. V šedesátých letech nemuseli úředníci složitě řešit bourání domů, stěhování obyvatel.  Nuselské údolí ještě bez mostu na staré pohlednici Z praxe víme, že i složitou a velkou stavbu může na roky zastavit jeden člověk, než se stát či developer dohodne s majitelem nemovitosti, která stojí v cestě. „Kdyby se most stavěl nyní, trvaly by projekční práce pravděpodobně mnohonásobně déle než vlastní stavba. Technologie výstavby a zejména materiálů se o mnoho posunuly, proto by mohla být stavba rychlejší. Projektování a projednávání by však s nynějším přístupem mohlo trvat třeba i 15 či 20 let. Nový most by byl odolnější, měl by určitě širší stezky pro nemotorovou dopravu, aby se tam lépe vešli i cyklisté.  Na dětství v sousedství mostu vzpomínala v pořadu Metropole i bývalá ředitelka Muzea hl. m. Prahy Zuzana Strnadová. Tubus mostu by měl vyšší únosnost a nebyl by potřeba dodatečně instalovaný roznášecí rošt a obě předpolí mostu by byla více městská a méně dálniční, což by umožnilo lepší prostor pro pěší a cyklistickou dopravu. Design mostu jako takový je velmi nadčasový, a proto by se nemusel příliš lišit, jeho podoba by však pravděpodobně byla nalezena v rámci architektonické soutěže. Možná by také došlo v průběhu projekčních prací ke změně konstrukce mostu tak, aby se nemuselo zasáhnout do obytné zástavby v údolí vůbec,“ uvedla pro deník Metro Anna Marie Lichtenbergová z oddělení vztahů veřejnosti IPR. |
