Na nevidomé v Praze číhají sloupy uprostřed čar. Jsou na to prý ale zvyklí

„Opravdu byl záměr projektantů, aby naváděcí pruhy určené nevidomým končily ve sloupu veřejného osvětlení?“ S touhle otázkou přispěchala před pár dny čtenářka deníku Metro Dagmar Ďurďovič Medová. Za svou fotografii přechodu pro chodce pořízenou v Matoušově ulici na Praze 5 získává odměnu tři sta korun.

Standardní přechod?
Svým dotazem čtenářka upozornila na poměrně častý fenomén. Řada Pražanů totiž nerozumí, proč se některé vodicí linie umísťují tak, jak se umisťují. A to nejen na přechodech pro chodce.

„Nevidomí se pohybují podél vodicích linií, sloupek signalizace pro pěší se proto umísťuje přednostně do signálního pásu. Zpravidla do jeho osy ve vzdálenosti nejvýše 75 centimetrů od bezpečnostního odstupu komunikace. Ovládání samoobslužných signalizačních zařízení pak musí být umístěno nejvýše 120 centimetrů od úrovně komunikace pro pěší,“ vysvětluje pro deník Metro mluvčí Technické správy komunikací (TSK) Barbora Lišková.

V centru to vždy nejde
Z uvedených norem je podle Liškové patrné, že tento přechod splňuje parametry pro bezpečný pohyb nevidomých.

„Bohužel v městském prostředí je někdy velmi obtížné všechny tyto zákonné normy stoprocentně dodržet, protože se pohybujeme i v historické zástavbě, kde bylo v minulosti instalováno veřejné osvětlení. V tomto případě světelné signalizační zařízení je právě umístěno na stožáru veřejného osvětlení, což v rozporu s normou není,“ popisuje pro deník Metro Lišková.

Normy a předpisy
TSK musí klást velký důraz na samostatný a bezpečný pohyb nevidomých a slabozrakých nejen při řešení přechodů pro chodce, ale i míst pro přecházení a koridorů určených pro překonání tramvajového pásu. Činí tak nejen zajištěním hmatových prvků, ale i akustické signalizace u semaforů.

„Kupříkladu varovný pás, který hmatově a vizuálně slouží vyznačení rozhraní vstupu do nebezpečného prostoru, musí mít přesně danou šířku čtyřicet centimetrů. Tu je nutno dodržet, neboť šířka pásu určuje jeho funkci. Povrch plochy do vzdálenosti nejméně 25 centimetrů od varovného pásu pak musí být rovinný a musí být vůči němu kontrastní,“ dodává Lišková.

Signální pás, jenž označuje orientačně důležité místo a vede nevidomého ve směru chůze, pak musí být nejméně 150 centimetrů dlouhý a osmdesát až sto centimetrů široký. Signální pásy pak mají být podle Liškové vedeny přímo a změna směru se provádí především v pravém úhlu.

„Signální pás musí být ukončen vždy u přirozené vodicí linie. Povrch plochy musí být rovinný a musí být vůči němu kontrastní. Vodicí pás přechodu se užívá u přechodů a vybraných míst pro přecházení vedených v šikmém směru,“ líčí pro Metro Lišková.

Město plné překážek
O tom, že si zrakově postižení mohou kvůli nevhodnému umístění sloupu v hlavním městě pěkně natlouct, a to nejen v centru Prahy, deník Metro v minulosti několikrát informoval. Sloupy veřejného osvětlení na některých místech metropole vyrůstají přímo v signálním pásu pravidelně.

Podle dřívějších vyjádření Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých (SONS) je ze zmiňovaných důvodů nebezpečná například i zebra v Křejpského ulici. Podobný případ je k vidění například u metra Petřiny nebo na Jižním Městě. Pasti číhají také ve stanicích metra. Více v boxu níže.

Nepřerazte se Pokud jste zrakově postižení, může se vám v relativně nových stanicích metra Petřiny a Bořislavka stát, že narazíte. Vodicí linie na Petřinách nejsou dle odborných organizací příliš šťastně vymyšlené, normám ale odpovídají. Ve stanici Nádraží Veleslavín pak čáry od jejího vzniku zcela chybí. A to i přesto, že obě prošly řadou testů, kdy nevidomí spolu s doprovodem prošli jednotlivé trasy a zkoušeli, zda je možné se zde bezpečně pohybovat. Pro nevidomé je nejen v pražské MHD mnohdy nutné si trasu nastudovat, zmapovat a bezpečně osvojit, než se zrakově postižený jedinec vydá na trasu sám. Vodicí linky na přechodech se čas od času zkroutí. Můžou za to především autobusy a těžká nákladní vozidla.