Na vlastní kůži: Reportéři Metra vyjeli na noční zásah s policií

Sídlo hlídkového útvaru v pražském Depu Hostivař působí ponuře, až strašidelně. Industriální periferie Prahy, monumentálně vyprázdněný prostor, kterým hučí poryvy větru. Zde – skoro jak na kraji světa – sídlí zdejší „měšťáci“ a odtud spolu s nimi vyrazíme na takzvanou Bezpečnostní akci v MHD.

V zásadě jde o kontrolu konečných metra, zajišťování bezpečnosti v tramvajích a autobusech, a když pak páteční večírky po půlnoci kulminují, tak bude občas třeba zasáhnout i na ulici a rozjetou party umravnit. Ještě netušíme, že nás čeká noční brodění se bahnem, divoká jízda po Vinohradské jako z nějakého filmu i hašení nepovoleného ohňostroje.

Ještě než se ale vydáme do akce, zdejší ředitel Karel Kreuzer nás provádí základnou. Pyšně nám ukazuje operativní místnost, vybavenou počítači s programy pro sledování vlakových souprav tramvají a metra a obrazovkami s kamerovým systémem. Jeden policista na dálku sleduje rozjařenou party u Paláce kultury, na desítce dalších obrazovek korzují lidé na peronech. Dozvídáme se, že na větších stanicích, jako je třeba v Letňanech, je až osmdesát kamer. Whau. A možná ještě o něco pyšněji nám pak místní předvádějí desítky trofejí z policejních sportovních turnajů.

Pánská šatna se všemi nezbytnými doplňky.

V dobré společnosti nejlepších magorů

Dnes večer nás má na starost šéf celé bezpečnostní akce, Petr Šustek. U policie už dělá mnoho let a už se i párkrát staral o vyjukané novináře, jako jsme my.

„Když se bude něco dít, tak se do toho nepleťte. Pokud dojde ke konfliktu, priorita je ochránit vás,“ říká a nám najednou dochází, že to nakonec může být docela adrenalinovej večer. Do akce vyrážíme ještě s dvojicí jeho parťáků, Jiřím Hoškem a Tomášem Kubalíkem.

„To jsou ti nejlepší magoři,“ představuje nám Petr kolegy s tím, že pro ně je práce zároveň i koníčkem. Nedávno zpacifikovali v metru ve dvou lidech třináctičlennou partu hajlujících nácků. Vloni v květnu zase zachránili život muži, kterého na ulici přepadl infarkt. Jsme v dobrý společnosti. Zatímco si chlapi chystají výzbroj do akce, vypravíme se na zvědavou prohlídku pánských šaten.

Místnost plná tušeného testosteronu a klasicky polepených plechových skříněk. Najdete tu obrázky svaloušů, novorozeňat, ale i plakáty fotbalových a hokejových týmů.

Při pohledu na dvě skříňky naproti sobě, kdy je jedna polepená Spartou, druhá Slavií, si jen pobaveně představujeme jejich majitele a jaké mají asi mezi sebou vztahy.

V metru se musí uklidit, hlavně nebezpečné věci jako injekční stříkačky.

Kdo má právo ladit v autě rádio

Vyrážíme na kontrolu stanic metra. Užíváme si pohled na svět ze zadní sedačky policejního auta a bavíme se tím, jak řidiči, které míjíme, instinktivně zpomalují. Z rádia hraje Michal David, a Honza proto s posádkou auta řeší, kdo a jak má pravomoc ovlivňovat výběr rozhlasové stanice. Správně odtuší, že šéf hlídky. „A já jsem spíš na rock,“ říká velitel Petr, natahuje ruku a jeho volba padá na rádio Beat. „Ale když sou tady kluci hodný, tak jim občas nějakou tu jejich ducárnu dopřeju,“ směje se za volantem a veze nás na první zastávku, na Palmovku.

Petr Šustek má další úlovek. Použitá jehla ve stanici Můstek.

Obklopeni seriózně, v obřích vestách mohutně vypadajícími policisty, se cítíme trochu nesví. Když jste součástí takové noční hlídky, brzy si uvědomíte, že běžné věci a děje vnímáte jinak. Z obyčejného vestibulu metra je najednou místo vašeho výsadku, které se hemží potencionálně nebezpečnými předměty. Kuřák na zastávce praští do očí, za výskající mládeží se káravě otáčíte. Svět se jakoby zaostří, priority se mění, lidé a jejich obličeje k vám promlouvají posunuti do nového kontextu.

Když na zaflusaném plácku mezi magistrálou a Státní operou policisté legitimují partičku dost divoce vypadajících narkomanů, působíme tam s foťákem přešlapujíce na místě jak pěst na oko. A máme trochu strach, abychom to s tou pěstí a okem nějak nepřivolali. Zvlášť když se ukazuje, že tahle partička nemá s nějakou revoltou vůči policii žádné problémy.

„Tahle holka nedávno plivla kolegovi do obličeje s tím, že má žloutenku typu C,“ ukazuje na vyhublou holku, která se na nás tváří pekelně zle. Kudy procházíme, policisté nám vyprávějí o všemožných pikantnostech pražské šedé zóny na pomezí zákona. Na Muzeu se tak dozvídáme, do jaké díry u záchodků se schovávají kradené peněženky, jaké fígle provádějí Bulhaři s bankomaty, jak se kšeftuje s kabelama, a dojde i na vyprávění o proslulém kapsáři zvaném Jedlička, který se specializuje na spící flamendry.

Vyrážíme do akce. Pozor, klouže to.

Záblácený gentleman

Viktorie trochu podcenila situaci a do akce vyrazila v polobotkách na mírném podpatku. Na procházení metra to stačí, ale když dojde na kontrolu tábořiště bezdomovců v lesíku u Kolbenky, policisté cítí trabl.

„Fakt do toho takhle chcete jít? Nevadí, že se umažete?“ Viktorie se tváří statečně, a když se pouští do temného bahnitého sešupu, pánové se zachovají jako praví gentlemani a z původně nebezpečné eskapády je nakonec ladné Viktoriino přecupitání.

Klasická kontrola totožnosti v bezdomoveckém tábořišti

„Je skvělý bejt ženská, fakt,“ usmívá se Viktorie. Honza se tváří, že gentlemanskou pomoc nepotřebuje, takže při slézání strmého úseku uklouzne a nenapadne ho nic lepšího než strhnout šéfa hlídky s sebou. A vyválí ho v bahně tak, že je třeba vrátit se v půlce akce na stanici a převléknout se. Jo, trapas.

Na čí straně jsme?

„Modrá, berem,“ odsekne Petr do vysílačky a houkne dozadu na Honzu. „Ste připoutanej? No tak rychle!“ Majáčky, siréna, auto nabírá čím dál prudší rychlost, dolů z Vinohradské se řítíme jako draci. „Měl jsem staženej žaludek, oči navrch hlavy a nezvládal fakt nic jinýho než se dost nablble usmívat,“ říká Honza. Václavákem v mžiku prolétneme a prudce brzdíme dole na Můstku.

Tenhle pohled znamená, že diskuze končí.

V pár vteřinách se policisté vysoukají z auta, jen Honzovi nejde odemknout pás, takže mu Petr Šustek hodí do klína klíčky a s pokřikem „hlavně pak zamkněte“ mizí sprintem v metru. Honza se po chvilce vyprostí z auta a před zraky konsternovaných přihlížejících zamkne auto a vyráží také do metra. Čekali jsme dole v metru bezmála střílečku, ale ukázalo se, že poplach vyvolali tísňovým voláním zdejší revizoři, kteří potřebovali umravnit partu Španělů. Jsme trochu zklamaní, že z toho nebude víc než dohadování se s turisty. Klasická scéna: Španělé si koupili pouze dětské jízdenky, což revizoři u nás netolerují.

Trvalo to asi půl hodiny, co revizoři drželi doklady cizinců, kteří se celkem dlouhou dobu snažili zarytě tvrdit, že nemají peníze a že nezaplatí. Celá situace vyvrcholila tím, že Španělé nakonec zaplatili se slovy o tom, jak krásná Praha je a jak hrozní lidé tu žijí.

Nedal jsem náhodou nějaký lupič čtečku na kreditky? Naštěstí ne.

Hlavně nebejt měkkej

Tahle situace nás staví do zvláštní role. Nemůžeme se ubránit dojmu, že jsme spíše na straně turistů, kteří udělali chybu a nezorientovali se v nepříliš přehledném systému pražských jízdenek. „Přijde mi to celý na hlavu, místo toho abychom jako město byli vděčný za to, že k nám turisti přijedou a nechají u nás peníze za hotel, za restaurace a za nákupy, a přivřeli nad špatnou jízdenkou oči, tak se je tady snažíme jen vyždímat,“ rozčiluje se Viktorie.

V herně z nás moc velkou radost neměli.

Petr Šustek si to celé trpělivě vyslechne, ale  pak na to nekompromisně opáčí: „Když vás chytnou v cizině, vůbec se s váma nebavěj. Tihle navíc ze začátku neuměli anglicky, pak zase uměli, pak zase dělali, že nerozumí. Koupili si nejlevnější lístek a necvakli ho.“ Kroutí hlavou a dodává, že takovéhle pokusy o jízdu načerno jsou zcela běžné.

Hodně drahej ohňostroj

Stejnou lítost v nás pak po půlnoci probouzí partička teenagerů, která se rozhodla oslavit narozeniny ohňostrojem na Karlově náměstí. Dělobuchy zburcují hlídku, auto prudce zastavuje a běžíme parkem. Kluci zaraženě koukají do země, policisté je legitimují, a pokud dojde na přestupkové řízení, hrozí jim pokuta až třicet tisíc. Drahej mejdan. Chápeme, že takový ohňostroj není úplně košer, ale čistě osobně nám jich líto je. „Dyť o nic nejde,“ houkne zaraženě klučina, ale s policisty to ani nehne. Shodujeme se, že na téhle práci může být jednou z nejtěžších věcí překonat sklony ke smířlivosti.

Viktorie kolem půlnoci začíná toužit po teplé posteli.

„Já bych na to byla asi měkká,“ hlesne Viktorie a my se po půlnoci s policisty loučíme. „Vážně už máte dost? Nad ránem budeme tahat opilce z tramvají,“ mrkne na nás skoro až labužnicky Jiří Hoško a my s díky odmítáme. I tenhle krátký vhled do paralelní noční reality byl skutečně výživný.

„Já osobně odcházím i s pocitem, že všichni ti feťáci, bezdomovci, gambleři i opilí Ukrajinci můžou být docela slušný lidi, protože se za celý večer nestala žádná výraznější, byť jen slovní potyčka s policisty,“ uzavírá Viktorie. „Dalo by se to eventuálně přisoudit tomu, že i sami policisti vystupovali slušně a klidně. A možná i tomu, že část kontrolovaných osob rozhodně nebyla kontrolována poprvé,“ dodává.