Když vás v roce 2002 uváděl ministr kultury Pavel Dostál do funkce, musel jste mít svým způsobem velkou odvahu i drzost nejen vy, ale i on, že posvětil rozhodnutí výběrové komise, kterou jste v konkurzu přesvědčil?
Zajímavé spíš je, že jsem ani nevěděl, že se nějaké výběrové řízení koná. V muzeu jsem pracoval nebo s muzeem spolupracoval s přestávkami už od roku 1993 a do konkurzu mě navrtal můj nadřízený a letitý pracovník muzea. Mě něco takového ani nenapadlo, navíc jsem skončil akorát vysokou a neměl ještě ani po vojně, kterou naštěstí zakrátko zrušili. Nakonec jsem do toho šel, aspoň to vyzkoušet, asi jsem byl tehdy drzejší i s ohledem na věk. Sepsal jsem projekt a jako jeden z jedenácti nebo dvanácti uchazečů jsem komisi, až na jednoho člena, přesvědčil. Pavel Dostál tu odvahu měl, ale on byl dost netypický ministr.
Neříkal si on nebo komise, že ať do čela tak starobylé instituce dáme kohokoli, stejně nic nezkazí a bude ji v poklidu a míru vést dalších dvě stě let dál?
Do takových podrobností jsem s Pavlem Dostálem, který asi tři roky poté zemřel, nikdy nešel. Ale vím, že ani on, ani komise mě nezvolili proto, abych to nějak řídil vznešeně dál. Chtěli, aby se s muzeem něco stalo. Asi bylo dobře, že na místě ministra kultury seděl právě Pavel Dostál, ne člověk více politicky usedlý, protože ten by asi více přemýšlel, jestli to má svěřit právě mně. Jak jsem ho stačil poznat, byl trochu rebel, dělal politiku, ale nepolitikařil, občas rebel, ale byl odvážný. Byl si ale vědom, že tohle není žádné maličké muzeum, ale muzeum opravdu národní a že když se to nepovede, on za to ponese odpovědnost.
Uvažovali jste spolu už o velké rekonstrukci?
Taková myšlenka tu byla od sedmdesátých let. Já to samozřejmě ministrovi taky hned nadnesl. „Běžte si to dohodnout s ministerským předsedou,“ řekl mi pragmaticky. Tak začala moje dlouhá šňůra přes premiéry Špidlu, Grosse, Paroubka – jeho vláda přijala usnesení o rekonstrukci. Premiér Topolánek nám přiklepl budovu bývalého federálního parlamentu, kde teď během rekonstrukce muzeum funguje.
Kde jste sehnal peníze na tak velkou akci?
Aby to nešlo ze státního rozpočtu, podařilo se prosadit změnu zákona o Fondu národního majetku, který měl na starosti v 90. letech privatizaci, a když se likvidoval, přidalo se k tomu, že z těch financí se neplatí jen ekologické škody, ale i rekonstrukce Národní knihovny a Národního muzea. A pak ještě dalších významných kulturních památek. Takže se našlo asi čtyři a půl miliardy korun a tím se mohly práce rozběhnout. To zahrnuje jak historickou budovu, tak depozitáře v Terezíně a Horních Počernicích i nové expozice. A taky stěhování sem do bývalého Federálního shromáždění, protože tenhle objekt se musel hodně upravit, aby se z místa, kde byli nejdřív politici a pak roky Rádio Svobodná Evropa, udělalo muzeum i administrativní budova současně. Jedno je ale dnes jisté, že tu původní částku určitě nevyčerpáme.
Na muzeu je pořád lešení, tyčí se nad ním jeřáb, takže do neděle, kdy uplyne dvě stě let od založení, určitě neotevřete.
Původně jsme si mysleli, že bychom to stihli. Kupodivu nejvíc času zabrala výběrová řízení, která navíc časově spadla do odeznívající ekonomické krize, kdy byla nouze o velké stavební zakázky. Firmy se různě odvolávaly, ani ne proti nám a státu jako jedna proti druhé. Dnes, kdy je konjunktura, by to asi tak zdlouhavé nebylo. Cena by však asi byla vyšší. Takže otevřeme až v říjnu, ale jen část expozice. Například velkou výstavou ke sto letům Československa. Také expozicí o budově jako takové, jaká byla, jak se rekonstruovala, nebo výstavou Dvě stě let, dvě stě předmětů ze sbírek, každý rok bude reprezentovat jedna věc. Potom přijde na řadu přírodovědecká část a nakonec historická. Úplně celé muzeum bude přístupné až za dva roky.
Jak bude muzeum vypadat? Starobylá a vážná instituce s moderní technikou? Kde jste se inspirovali?
Bylo nám jasné, že musíme pokračovat v jistém anachronismu v propojení přírodních i humanitních témat. V zahraničí je to většinou oddělené. Obnovit památku, kterou výborně vyprojektoval architekt Šulc, ale upravit pro 21. století. Inspirace jsme hledali pozitivní i negativní.
Čeho byste se rádi vyvarovali?
Nechci se dotknout maďarského národního muzea. Tam dostaly jednotlivé obory své sály a tam si každý podle svého vyloží své sbírky. My chceme mít jeden celek z jednotlivých příběhů. Přírodu i člověka, jedno bez druhého nemůže být.
Národní muzeum mám spojené s tím, že tam byly pořád tytéž věci celá desetiletí. Velryba, mamut i „šutry“ stále na svém místě. Zůstane to?
Dynamičtější to bude. Velryba bude viset tam, kde byla, protože to je největší sál. Ani ty „šutry“, tedy mineralogickou sbírku, nepřemístíme. Ze tří místností zůstane ale jen jedna. Je jich hodně, jsou těžké a podlaha v té části muzea je na to vyprojektovaná. Také chceme zachovat určitý ráz muzea, minerály byly první expozice muzea po otevření v 19. století. Není pravda, že dnes chtějí lidé muzea dynamicky interaktivní, se samými dotykovými displeji. Neříkám, že v muzeu může člověk na exponáty sahat, ale být co nejblíže skutečným předmětům je pořád přitažlivé. Takže od kamenů se dostanete dál do živé přírody, příběhy evoluce Země. Podobně to bude v historii, ta bude chronologicky vylíčená, bude mít jednotlivé podrobnější výseky. Připomínám, že celkově nebyla expozice muzea nikdy dokončená, úplně chyběla historie. S jistými pokusy v jiných budovách muzea. Ale historie 18. nebo 19. století, nedej bože Bílá hora a podobně, to bude jiné, a hlavně nové.
Jak složité je sestavit sbírky tak, aby si v nich každý našel to své?
Když dáváte dohromady něco takového, musíte brát v úvahu jak pohled muzejních odborníků a historiků nebo přírodovědců, kteří podrobí každou vitrínu zkoumání a případné kritice za každý detail, tak pohled běžného návštěvníka, rodičů s dětmi, pro které je návštěva povinnou součástí výchovy. Stejně tak pohled učitelů se žáky nebo cizinců, kteří chtějí absolvovat za tři hodiny obraz této země a nezajímá je až tak detailně, kolik dětí měl Karel IV. Je to boj vyrovnat se rovnoměrně s historií i s tím, jak v dané době žili lidé, co měli kolem sebe.
Kolik získáte navíc výstavní plochy, když se administrativa přesune do bývalého parlamentu?
Celkem budeme mít kolem šestnácti tisíc čtverečních metrů výstavní plochy, asi o třetinu víc. V historické budově to bude od počátků do konce 19. století, v nové „parlamentní“ budově z 20. století navážeme dvacátým stoletím.
Kolik lidí byste tu rád za rok přivítal?
Co nejvíc. Do staré budovy chodilo ročně mezi čtyřmi sty a šesti sty tisíci návštěvníků. Velice záleželo na atraktivitě dočasných výstav, příběhu, fenoménu doby. Určitě zaujala Voda a život nebo Lovci mamutů. Do starého muzea chodili, jak já říkám, lidi dvakrát za život. Jednou se svými rodiči a jednou se svými dětmi. To bychom chtěli změnit nebo alespoň zlepšit. Určit přes milion ročně. Bezpochyby to bude mít vlnový efekt. Po dlouhém uzavření se lidé nahrnou, jenže nedá se z toho žít věčně. To nějakou dobu vydrží. Ale pak musíte zájem živit.
Čím?
Ve spolupráci s Egyptologickým ústavem připravujeme dlouholetý projekt přivézt předměty především z naleziště našich egyptologů v Abúsíru. Momentálně také jednáme s Rusy o mamutech. Pravých mamutech. My máme jen kopii.
Na první pohled zaujme, že muzeum už nebude tmavé, ale světlé...
To vychází z původní podoby při postavení, muzeum za téměř 130 let ztmavlo. Nemáme to určitě potvrzené, ale omítka byla špinavá a flekatá už někdy v padesátých letech, takže se tehdy rozhodlo, že než flekaté muzeum, tak ho radši natřeme načerno. Co je tmavé, to je staré. A než opravovat celou fasádu, tak ji začerníme. To ale nemám přesně doložené.
Jak dlouho to vydrží?
Doufám, že alespoň dvacet třicet let. Ale nezmění se jen omítka, kde zůstanou zachované stopy po střelbě z okupace 1968. Z původních plánů víme, že sály nebyly vybílené, ale různobarevné. Třeba šedé nebo modré. Naši předci to tak zvolili. Takže k tomu se vrátíme, ale je jasné, že budeme muset expozice sem tam trochu přisvítit.
