Slavíte šesté výročí výstavy. Jak na ni Češi reagují?
Nejhorší je dostat je sem. Aby se o výstavě dozvěděli. Navnadit je a vysvětlit jim, o čem výstava bude, ale vlastně neprozradit to hlavní, aby měli být čím překvapeni. Nicméně jakmile dorazí, jsou nadšení a uvědomují si různé stránky handicapu, protože je zažijí na vlastní kůži.
Projekt je původně z Maďarska. Jak a proč vznikl?
V Budapešti vznikla nejdříve putovní výstava. Byla jen krátkodobá a poměrně jednoduchá. Záměrem bylo, aby si lidé vyzkoušeli, jaké je to pohybovat se s bílou holí. A na této výstavě se náhodou ocitli i pozdější organizátoři Neviditelných výstav. Ta myšlenka se jim líbila, koncepci rozvinuli ještě dál a otevřeli pak svou první Neviditelnou výstavu, bylo to v roce 2007.
Proč se projekt přesunul zrovna do Prahy?
Autoři měli pocit, že je to dobrá věc a zároveň zajímavá, že má nějakou budoucnost. Chtěli z Budapešti ještě dál expandovat. Ale umístění v Praze byla náhoda, měli tady kamarády. Takže otevřeli pobočky v dubnu 2011 v Praze, v prosinci téhož roku ve Varšavě a pak v září 2016 ve Stockholmu.
Na výstavu jsou navázány doplňkové akce jako neviditelná masáž, večeře a degustace. Jak přicházíte na nápady na nové aktivity?
Neviditelná výstava v Praze je součástí Invisible Exhibition Franchise System. Takže podle nich máme nějakou strukturu, ta je v rámci všech Neviditelných výstav stejná. Ale pak jsou samozřejmě aktivity, které máme nad rámec této struktury a ty si vymýšlíme sami.
Tady v Praze je to třeba pohádková prohlídka pro děti, ta má za účel ukázat jim, že se nemusí bát tmy, dále pak degustace piva, kterou připravujeme na podzim. Taky samozřejmě neviditelná. Ty nové nápady většinou tak nějak korespondují s tím, o co je všeobecně zájem. Bavíme se třeba hodně s lidmi, kteří naši výstavu navštěvují. Také sami průvodci mají nápady. Ale vždycky to musíme nějak vložit do kontextu našich možností a říct si, jestli je to reálné a taky zajímavé pro veřejnost.
Smyslem projektu je ukázat život lidí se zrakovým postižením. Daří se to?
S radostí můžu říct, že se to daří. Původní plán byl, že Neviditelná výstava bude v Praze asi dva roky. Že se to vyzkouší a uvidí se, jakou bude mít projekt odezvu. Ale ta návštěvnost byla super, chodili noví lidé a vraceli se i ti, kdo už u nás jednou byli. A návštěvnost se naštěstí drží do dneška. Ta osvěta funguje a#navíc to má velkou přidanou hodnotu v tom, že nevidomí kolegové, kteří jsou nedílnou součástí personálu a#pracují jako průvodci, mají stabilní pracovní pozici, dobré pracoviště a smysluplné úkoly.
Jak jsou na tom Češi s povědomím o těchto vadách? Umí pomáhat?
Jsou na tom čím dále lépe a pozitivní je, že chtějí pomáhat. Kolegové často říkají, že potkávají na ulicích nebo v MHD čím dál více lidí, kteří jim chtějí pomoci. Zeptají se, zda nepotřebují pomoc, a dokonce jim často právě zmiňují, že byli na naší výstavě. A i díky tomu vědí, jak na to, jak by měli k člověku bez zraku nebo se slabým zrakem přistupovat, jak ho oslovit, jak ho třeba správně převést po přechodu.
Museli jste na výstavě něco změnit, co se neosvědčilo nebo ukázalo jako nevhodné?
Měli jsme štěstí, že ta výstava už fungovala předtím několik let v té Budapešti, takže všechny ty věci byly vychytané a funkční. Bylo to vyzkoušené. Takže to, co teď měníme, je spíše čas od času nábytek, který je součástí výstavy. Měníme třeba pomůcky ve vstupní části, které si lidé mohou vyzkoušet, aby tady prostě byly i nějaké novinky.
Kolik pro vás pracuje lidí?
Pracuje u nás dvacet průvodců z řad slabozrakých nebo nevidomých, další tři jsou teď na mateřské dovolené. Teď budu mluvit za ně, ale myslím, že to průvodcování má jen pozitiva. Za prvé mají smysluplnou a stabilní práci, mají dobrý kolektiv, znají se. Také sociální kontakt. Pro ně je i zajímavé, že se setkávají s mnoha různými lidmi, kteří sem přichází.
Jaké máte s výstavou plány do budoucna?
Byla bych ráda, aby Neviditelná výstava mohla fungovat co nejdéle. Aby každé dítě i dospělý měli možnost výstavou projít, aby moji kolegové měli co nejdéle stabilní práci. Ta výstava už své gró má, takže občas pozměníme nebo vymyslíme nějakou další aktivitu. Ale její účel je jasný a ten zůstane.
