„Pršavá středa. Sedím zachumlána ve voze, venku se připravují bramboráky. Náš soubor se na pár dní rozrostl o deset členek. Říkáme jim Kobylky. Jsou to děvčata z Ligy lesní moudrosti, oddíl Kruh, které se vrací do svého tábora. Vzájemně jsme si vyměnili pár písní, her a pochutin. Minulý pátek jsme chtěli hrát opět v Kojčicích, ale večerní bouřka tomu nechtěla. Hráli jsme tedy až druhý den. Za představení jsme však byli nakonec královsky odměněni: tolik potravin se nám ještě nedostalo,“ píše Tereza.
„Hlavními hrdinami Kojčic se pro nás stali bratři Vítkovi. Je to moc do kopce, řekli, zapřáhli traktor a dovezli nám vůz až do Želiva. Mula Karlička si vykračovala za vozem a my se pohodlně vezli. V Želivě se nás ujali v klášteře. Vzácností nejvzácnější pro nás byla sprcha a keramický záchod.“ O historii i současnosti kláštera by se toho dalo napsat mnoho. „Co se však ve výkladu nedozvíte, je příběh z nedávné doby. Na dvoře kláštera rostla agáve, tedy rostlina, jež jednoho dne vykvete a zemře. O místní zahrady se odjakživa staral pan Blažek, jenž jednoho dne pravil: Přišel také můj čas. Nikdo mu nevěřil, ale dva měsíce nato odešel na věčnost spolu se svou oblíbenou rostlinou.“ A jaké zážitky mají kočovníci ze samotných Senožat, nad nimiž se vypíná vysoký panelák, kde je umístěn dětský domov? O tom zase příště.
