Jak jste se dostal k projektu Parkového muzea?
V červnu roku 2015 bylo vypsáno výběrové řízení, ve kterém investor oslovil pět studií. Z toho dvě odevzdala a já jsem to vyhrál. S kolegou Legnerem jsme přinesli návrh parkového muzea. Jsme spolužáci a víme, co umí jeden a co druhý, a také to, kdy se spojit.
Kdo přišel na to, že to bude parkové muzeum?
Nápad to byl můj a velice rychle se ujal. Historii mám totiž rád.
Prostor byl dán, jak jste ale přišel na jednotlivé prvky, třeba na to, že budoucí prezident T. G. Masaryk měl v Modřanech v roce 1904 přednášku?
Pročetl jsem celou obecní kroniku a vytáhl všechny zajímavé události. Kronika je naštěstí už teď digitalizovaná, takže to znamenalo si doma sednout a odchytat data. Pak následovala ta nejhezčí práce. Když jste napůl architekt, napůl sochař, trošku výtvarník, tak hledáte projekty, ve kterých se to přirozeně skloubí. Vlastně na tom parkovém muzeu není ani tak koncept muzea, jako příležitost hledat originální výtvarná řešení v daném prostoru na daná témata. Vždy jde o balanc peněz, motivace a zároveň funkčnosti. Všechno je to propojené.
Ukazoval jste mi obrázek, kde je staré železniční návěstidlo (semafor), které stojí u jednoho ze vstupů do parku.
To je vlastně nejstarší ze všech obrázků. Dva roky existoval jen jako koncept na papíře. Obrázek ale popsal všechno, o co tam jde. Jde o spojení prostoru s jednoduchostí a s příběhem. Celé to připomíná zavedení železnice z Vršovic do Modřan v roce 1881.
Kdo semafor sháněl?
To jsme měli rozdělené napůl s investorem, nakonec návěstidlo našla jedna paní od investora. Nešlo to ale tak úplně snadno, jde o jedno z posledních šesti návěstidel v Čechách. V jednu chvilku jsem obvolával snad skoro všechny stanice v severních Čechách. A když jsem jel rok poté kolem Jenče u Prahy, uviděl jsem tři funkční návěstidla. Možná to chtělo víc jezdit vlakem než telefonovat. Zajímavá je tam také ta zadlážděná výhybka.
Parkové muzeumSlavnostní otevření se koná ve čtvrtek 14. června od 14 hodin.
|
To je ale tramvajová výhybka, že?
Ano, je. Křižík to vymyslel chytře, že to šlo zapustit do dláždění. Tak to nám snad každý odpustí, vlak by po ní také projel. Výhybka má zajímavý příběh. Dopravní podnik ji měnil asi 14 dní poté, co jsem jim volal. Další rok a půl žádnou další výměnu neplánoval, takže jsme měli štěstí. Když už to, co hledáte, najdete a dohodnete se, tak vám to ty firmy prodají zpravidla za cenu šrotu. Dopravní podnik si k tomu ale naúčtoval nesmyslné položky jako dovoz do depa, převážení, zpětný dovoz, výpis z registru. Celé to vyšlo asi na 50 tisíc. Semafor stál všeho všudy kolem šesti tisíc. Drahý byl pak ale transport a repase. Všechno to iracionálně naskáče na částky, které by člověk nečekal. Tedy, teď už vlastně čekal.
V parku jsou lavičky a další prvky, které jinde nenajdeme. Vymýšleli jste je přímo pro tento prostor?
S kolegy jsme si udělali třídenní workshop v Krkonoších a vymysleli rodinu osmnácti prvků. Lavičky, odpadkové koše, postel, barové stolky s barovkami. Ještě tam mělo být pítko a solární lampa. Většinu toho se podařilo prosadit. Řekli jsme si, že právě tyto prvky tam patří.
Jsou tam ale i dvě klasické „staré“ žlutočervené lavičky...
Ty jsou právě v prostoru u velké Husákovy zeměkoule. To je typ prolézačky, kterou pamatují snad všichni dospělí, kteří vyrůstali na sídlištích. Lavičky právě také evokují to období.
V jedné části parku stojí velká kovová konstrukce, která připomíná kostru domu. Co představuje?
Symbolizuje vilovou zástavbu v Modřanech v letech 1924-28. Tehdy tu vzniklo na 1200 domů. Zajímavé je na tom to, že ten skelet domu má téměř skutečné měřítko domů v Čechově čtvrti (pozn. red.: rozměry domu jsou zmenšeny o 20 procent oproti skutečné velikosti). Je obrovský, ale skrz něj vidíte ty ostatní velké bytové domy, které jsou ještě mnohem větší.
Využil jste i sepětí místa s bývalým cukrovarem....
V roce 1934 si inženýr Baur ze zdejšího cukrovaru nechal patentovat kostky cukru ve tvaru karetních symbolů bridže. Kromě jiného jsou kostky pro sezení vytvořeny trojrozměrně v těchto tvarech.
Jaký máte pocit z toho, co jste vytvořil?
Bydlím na Novém Městě, ale po tom, co jsem v Modřanech tvořil, se mnohem víc cítím jako Modřaňák, než jako Novoměšťan.
To je to jediné?
To ne, ale mám radost, že si mé práce nakonec všiml i sousední developer a požádal nás, jestli bychom mohli v jeho prostoru mezi domy vytvořit něco podobného.
