O generační výpověď se film Hany spíš snaží, než by jí skutečně byl

Celovečerní režijní debut v ­Londýně vystudovaného režiséra a scenáristy Michala Samira je v tuzemských poměrech výrazný filmový počin, tvůrci sami ho dokonce označují jako generační výpověď. Na tomto poli se snímek Hany tuzemské produkci opravdu vymyká. Není v něm cítit už trochu opakující se odér chcípáckých komedií či dramat, ale vaz mu láme něco trochu jiného. Ale nepředbíhejme.

Marné aspirace hlavních protagonistů

Film se odehrává během jedné noci v jednom nejmenovaném tuzemském městě, kde se prolnou osudy několika protagonistů. Jedním z­ nich je třeba básník čtoucí za všeobecného nezájmu publika svůj text o markýzi de Smutkovi, dvě dívky, z nichž jedna se nedokáže rozejít se svým přítelem, ne příliš konzistentně se chovající drogový dealer obklopený partičkou submisivních kamarádíčků, a pak také generace jejich rodičů. Tak trochu marné aspirace hlavních protagonistů či jejich nenaplněné potácení se životem naruší až nepokoje v ulicích, které se snesou na maloměstskou scenerii jak blesk z­ čistého nebe.

Ten nový a jistě ocenitelný přístup tvůrců Hany se týká převážně poměrně odvážného rozhodnutí natočit film na jeden záběr (ve skutečnosti jsou tři, ale iluze kontinuálního plynutí je navozena přesvědčivě). Oříšek to musel být jistě i pro kameramana Martina Žiarana, který se však s danými omezeními popral vskutku se ctí. Problém ale zůstává na rovině scenáristické a režijní, kde evidentně chybí ostřejší zásahy, které by film zbavily trochu nepříjemné roztěkanosti a nevyváženosti v chování některých postav (rozptyl je někdy už za  hranicí uvěřitelnosti). Nejvíc je ale nejistota cítit právě v oné tvůrci proklamované generační zpovědi a důrazu, který kladou na fakt, že natočili nepříjemný film. Ono je to spíše přání než zážitek, který byste si z kina odnesli. Celkem dobře zvládnutá technická stránka filmu totiž nekoresponduje se stereotypním podáním současnosti. Filmu by člověk radši odpustil technické nedokonalosti a hledačské chybování než okatou sázku na prověřené a vyzkoušené v­ podobě otřepaných frází a­ klišé. Čím jiným jsou odkazy na život protékající mezi prsty, nezájem zkažené doby o duchovní přesah a tak podobně. Celkem vtíravě to zpřítomňuje třeba často používaná metafora můr toužících po světle.

Prvoplánová závěrečná katarze

Generační výpovědí se opravdu jen stěží stanou odposlechnuté hovory z kaváren a barů, stejně jako z jiného sociálně-kulturního kontextu (ano, londýnského) přenesené nepokoje v ulicích, jež nemají žádnou konkrétní příčinu. Z celého filmu totiž až příliš trčí to, co jím chtěli tvůrci říct. O skryté agresi, povrchnosti doby, snadnosti nechat se zmanipulovat či neochotě naslouchat... Poměrně prvoplánová je i závěrečná katarze. Ano, tento film opravdu nehladí po srsti, ale asi trochu jinak, než si tvůrci přáli.