Když někdo zarputile tvrdí: „Já tam byl. Já to viděl. Tak to bylo!“, buďte ostražití. Nedávno jsem se dočetl o lidské paměti s tím, že po roce si pamatujeme z nějaké události tak padesát procent a všechno ostatní je už za hranou zapamatování. A máme pro věčné časy v mozku zapsanou variantu, která sice nesedí k tomu, co se doopravdy stalo a co kdo opravdu řekl. Jenže jednou je to v harddisku zapsané a my to budeme omílat až do posledních vzdechu.
Při pohledu na Otíkovu lávku, ono známé přemostění dvouproudé silnice u metra Háje, jsem si povzdech, když jsem viděl, že lávka je v rekonstrukci. „Ta stará dřevěná vydržela pětadvacet let a tahle betonová se už musí opravovat ani ne po dvaceti letech!“ zanadával jsem si na kvalitu stavbaření v uplynulých dekádách. Jenže pak jsem sám sebe usvědčil z omylu.
Lávka si získala popularitu i ve filmu Vesničko má, středisková, kdy po ní pobíhá brigádník Otík. Film natočili v roce 1985. Kdyby sloužila pětadvacet let, musela by tam stát už hodně dlouho předtím. Ale konečná metra, tehdy Kosmonautů, začala sloužit veřejnosti od 7. listopadu 1980. Takže ve filmu jí bylo pět. To by znamenalo, že lávka tu je, ve dřevě i v betonu už kolem 45 let. Jenže, jak si sami spočítáte, přemostění je na Hájích teprve let 23.
Pak jsem si ještě ověřil, odkdy dřevěnou stavbu vyměnili za betonovou, tedy – železobetonovou. V roce 1990. A moje lamentování na špatnou kvalitu stavby skončilo. Novější varianta Otíkovi lávky tu stojí už 33 let. Možná by se dalo pochybovat, zda je 33 let na generální opravu hodně nebo málo. To ale už ponechme jiným a povolanějším.
Strážce streamu
