Co vám momentálně dělá největší radost?
Bude to znít asi zvláštně, ale v současné době mi stačí hezké počasí, trochu času na soustředění a vypnutý telefon. Co se práce týče, tak nejspíš to, že jsem si přivezl pigmenty z Egypta a Španělska.
Z čeho vaše plátna vychází, kde mají kořeny?
Ovlivňuje mě všecko, tvar koše na odpadky, močící bezdomovec, naleštěné ferrari... Kořeny bych u sebe hledal na odstavné koleji depa Zličín.
Jak s vámi zamávaly krize v čele s tou covidovou a válečnou?
Díky covidu jsem se naučil spoustu věcí, které by mi jinak trvaly mnohem déle – od on-line výuky až po napsání kostry připravované knihy. Co se týče války? Z umění se stala zbraň.
Jak a kde se nejlíp odreagujete?
Nejlíp? To se skládá ze dvou elementů, v první řadě je to metro a pak divoká příroda. Pro vysvětlení: moje poslední putování vedlo přes Egypt, Káhiru, zpět do Evropy a pak autem přes Norimberk, Lyon, Toulouse, Barcelonu, Valencii, Malagu včetně tamních podzemek. Na střídačku jsem to prohazoval s pobytem v divoké Andalusii, kde hledám pigmentová ložiska a snažím se vnímat přírodu. Je to takové schizoidní. Dopoledne jste uprostřed Barcelony v metru, kde všichni spěchají, a večer si u moře v divočině otvíráte lahev vína. Namaloval jsem na těch cestách letos asi přes třicet věcí.
Jste pamětníkem devadesátek, o kterých píšete memoáry. Jak vzpomínáte na zrod české graffiti scény?
Je potřeba si uvědomit, že jsme byli děti a žili jsme v dost divokém světě. Dnes je to těžko přenositelná zkušenost. Jsem rád, že jsme si vybrali malování, a ne heroin. Ano, v takové době jsme vyrůstali. Jsem pekelně hrdý na nás všechny, co jsme se nenechali realitou rozlomit a nemusíme v kanclu nějaké reklamky vymýšlet design na jogurty.
