Po kolejích hlavního města uskuteční několik souprav historických tramvají přes tisícovku jízd ročně. Svůj domov mají ve střešovické vozovně, v jednotce Historická vozidla, jejíž součástí je i Muzeum městské hromadné dopravy. Odtud vyjíždějí pro potěšení turistů i Pražanů. Aby se i stoleté „babičky tramvaje“ mohly vydat do běžného provozu, je třeba spousta práce, která není běžně lidem na očích. Ta každodenní se odehrává v zákulisí v rozlehlé dílně.
Na kolejích tu stojí tramvaje, někdy nenaleštěné, někdy z části odstrojené. Právě tady se brousí, lakuje, šroubuje, prostě dělá se vše, aby vozy mohly vjet do ulic a také aby se udržela nebo obnovila jejich autentičnost. Všechny vozy jsou české konstrukce. Dopravní podnik se pyšní tím, že má všechny, které historicky v metropoli jezdily.
Míjíme vlečný vůz s číslem 1522 zvaný Krasin ze 30. let minulého století. Byly to vlastně první předchůdci nízkopodlažních tramvají. Při nástupu do nich je třeba překonat výškový rozdíl jen kolem 12 centimetrů.
Lakýrník právě brousí bok skříně vlečňáku. „Rušíme předchozí úpravy a dáváme vůz do úplně původního stavu. Úpravy provedené počátkem 60. let nebyly úplně povedené. Nechceme z toho vizuálně dělat nový vůz, jen vše vracíme do původního stavu,“ říká šéf střediska Opravy vozidel Jan Sladký. Střecha vozu je dřevěná a pokrytá plátnem. To je na okrajích přitlučené tisíci hřebíčků. Řemeslníci ho podle původní receptury potáhli tmelicí směsí, kterou tvoří minimálně tři vrstvy pryskyřice a plavená křída. Právě ta dodává střeše pružnost. Na dotaz, jak na tuto kombinaci přišli, Sladký odpovídá: „Původní receptura pochází vlastně od firmy Fr. Ringhoffer a je dědictvím lidí, kteří si ještě takové věci pamatovali a následovníkům předávali. Je to něco jako tajemství výroby Coca Coly.“ Připomíná, že ještě před jeho příchodem tu rekonstruovali vůz s číslem 1304. Na něm bylo více než 5000 nýtů a všechny museli připevnit ručně.
Sladký je pyšný na úplně první prototyp vozu T4 s číslem 5500, který se podniku podařilo získat. „Dva roky jezdil v Bělehradě, pak byl navrácen zpět do ČKD. Tady ho využijeme pro komerční účely. Vůz je užší, což vycházelo z tehdejšího speciálního požadavku, neboť v centru města byly užší ulice. V trochu jiném provedení pak tyto tramvaje jezdily v někdejší NDR. Co se týká jízdních vlastností, je ve velice dobrém stavu,“ potvrzuje technik.
Na pohled jednou z nejkrásnějších tramvají je vůz číslo 240. Interiér působí útulně a propracovaně. Není divu, podílel se na něm tehdejší významný architekt a designér Jan Kotěra. Tramvaj se poprvé objevila v ulicích na konci února před 111 lety. Má malované stropy a Sladký upozorňuje na zachovalé mahagonové obložení. Připomíná, že v přírodě stejné druhy těchto stromů už nelze získat. Odborníci to údajně poznají podle letokruhů.
„Vůz má v jedné polovině salonní uspořádání sedadel, ve druhé jsou lavice podélně. Horní hrana oken je zakulacená, takže umocňuje pocit útulnosti. Okna je navíc možné zakrýt záclonkami,“ poukazuje na detaily, které návštěvník je schopen vnímat, ale nemusí pochopit význam jejich použití. Dveře k řidiči jsou uzavíratelné, a pokud chtěl průvodčí s řidičem mluvit, stačilo otevřít malou posuvnou špehýrku. Pod stropem na plošině řidiče jsou staré keramické pojistky. „Ještě donedávna je vyráběla Tesla Holešovice. Naštěstí jsme se dostatečně předzásobili. Všechny součástky musíme shánět s předstihem. Nemůžeme si dovolit třeba jen kvůli chybějící pojistce odstavit vůz,“ upozorňuje Sladký a dodává: „Při rekonstrukcích víme, že spousta věcí se už nevyrábí. Musíme například sehnat šrouby s klasickým šlicem (drážkou – pozn. redakce), teď už se používají většinou křížové. Všechno je třeba rekonstruovat velice citlivě. Zkušený kritik by to totiž poznal. Fandů dopravy je spousta, mnohdy jsou kritičtí, ale povedenou opravu dokáží také pochválit.“
Nejnovějším ze zdejších atraktivních vozů je T3 Coupé. V interiéru to voní, sedačky jsou ošetřeny speciální nanotechnologií. Hlavní sezona přichází teprve teď z jara. V zimě měl vůz ještě zasklená okna. Ta ale na léto nemontují, aby dámám mohl foukat vítr do vlasů. Sladký tvrdí, že se vůz v létě nezastaví. Je to tramvaj, v níž je i prostor pro taneční kreace. Ale až zastaví na konečné.
Střešovická vozovna sloužila v běžném provozu do roku 1992. Jen rok před tím byla vyhlášena technickou památkou. V letošním roce si připomínáme 110 let od její výstavby. Nejen sama budova je zajímavá, za pozornost stojí i vybavení dílny. „Máme historické stroje, které už jinde neuvidíte. Je tu ruční bruska na kliku, ještě funkční soustruh z 50. let. Když potřebujeme vysoustružit nějaký díl, zvládneme to tady sami,“ vypočítává Sladký a připomíná, že v dílně pracuje 11 lidí různých profesí.
„Elektrikář ale nemůže být jen elektrikářem, zámečník zámečníkem, každý tu musí mí i přesah do další profese. Všichni zvládají broušení karoserií, nátěry. Mají sice svoje řemeslo, ale musí jich umět mnohem více,“ poukazuje vedoucí na to, co čeká každého z jeho lidí, kteří zde v ranní směně pracují. Ta odpolední je pak už jen dvoučlenná a slouží jako pohotovost, pokud by došlo k poruše vozu na trati. V tom případě musí připravit rezervní vůz. Po návratu tramvaje z komerční jízdy následuje pečlivá kontrola jejího stavu. Ta u starých vozů může trvat třeba i hodinu,“ říká Sladký.
Všechny vozy, které se používají ke komerčním účelům, musí projít zábrzdnými zkouškami. Ty se provádí na zkušební dráze v hostivařském depu. Teprve po jejich splnění dostává vůz osvědčení Drážního úřadu.
