Recenze: Co viděly kamery v hledišti na fotbale? Bylo to umění

Dva nula Hodnocení: 4/5 Žánr: dokument Režie: Pavel Abrahám Česko, 2012, 108 minut

Jestli lze v posledních letech mluvit v tuzemské kinematografii o nějakém  výraznějším trendu, je to bezesporu autorský dokument, který si získává
stále větší pozornost i u širší veřejnosti. Dokladem budiž třeba právě probíhající
festival dokumentárních filmů v Jihlavě nebo novinka tvůrců České RAPubliky s názvem Dva nula.

Scenárista Tomáš Bojar a režisér Pavel Abrahám se ve výtvarně vybroušeném
snímku zaměřili na jeden zápas Sparty se Slavií, na který se dívají z opačné perspektivy, než je běžné: kamery jsou obráceny do publika.

Tvůrci si během dvou let návštěv letenského stadionu vytipovali několik různých sparťanských fanoušků, které doplnili slávističtí rowdies a kukaň se dvěma intelektuály. Film je na rozdíl od časosběrných dokumentů několikanásobným
řezem do poměrně krátkého časového úseku. Ten se kromě sestřihu
z příprav stadionu na utkání omezuje především na několik klíčových momentů samotného zápasu, které nahlíží sledováním reakcí zmíněných skupinek diváků.
A protože si tvůrci (pochopitelně) vybírali ty nejvýřečnější a co možná nejkontrastnější "objekty", působí výsledný dojem trochu panoptikálně.

Občas se herci zkontrolují v kameře

Vedle dvou sázkařů, "pivních fotbalových teoretiků" či ochranky zabírá kamera také otce s dětmi či nespokojené italské turisty, kteří jsou znechuceni úrovní
utkání. Tvůrci možná také proto svůj dokument prezentují jako společenskou komedii plnou autentických postav. Ale právě s onou autenticitou
to patrně není tak horké. I přesto, že si mohli "herci" na kameru při zkouškách zvykat, je občas možné spatřit zcela výmluvný kontrolní pohled do kamery.

Samozřejmě jsou člověk od člověka v míře sebekontroly cítit velké rozdíly, ale i tak se rozhodně nejedná o nějakou sociologickou sondu. Mnohem zajímavější
téma, které v dokumentu jaksi bezděčně krystalizuje, je totiž právě to, jak se
jednotliví herci chopili svých rolí. A v tom je nakonec dokument nejpřitažlivější:
v hledání tenké a téměř nezřetelné hranice, kdy už herci začínají splývat se
svou rolí.