Jak byste popsali novou desku?
Myslím, že z toho alba mohou mít lidé dojem nějakého zápolení. Název znemená druhý zákon a označuje pravidlo nebo princip, podle něhož vše na světě vyhasíná a umírá. Život sám o sobě je zajímavý tím, že jde přímo proti tomuhle principu. Je to zvláštní, protože život bojuje s tím, co je nezvratné. Naše album je o těch malých zápasech, které svádíme, ať už je to ve vztazích nebo třeba v ekonomice. Takže boj je ústředním motivem nového alba.
Skupina Muse je spolu už 18 let. Už vaše kapela za tu dobu dospěla?
No, už jsme se, myslím, dostali přes ty telecí roky, které mají puberťáci. (smích) Teď už jsme trochu vyzráli, snad. A z toho mám dobrý pocit. Líbí se mi, že jsme všichni dost otevření. Rockové kapely si rády vymezují nějaká pravidla. Třeba že nebudou hrát pop, nebo že nebudou hrát dance, no a my jsme takováhle pravidla porušili. A dost si to užívám, že se mi obzory rozšířily a že dělám muziku, o které bych před patnácti lety řekl: "Ne. To nikdy!"
Máte obrovskou fanouškovskou základnu a dobré hodnocení. Proč tedy měnit něco, co funguje?
Protože věci, které se nemění, vás za chvíli začnou nudit. Každý si užívá, když může hledat něco nového a rozjíždět to. Hlavně nemít z ničeho strach a neodpískat to ještě v raném stádiu. Je dobře, když jste nezaujatí a zkoušíte všechno, co přijde. To je totiž to, co nás dělá lidmi, pořád hledáme změnu a novinky. Chris má třeba šest dětí, je to náročné, ale musí si to i přesto užívat. Tom se často stěhuje a já jsem jeden z těch lidí, kteří rádi cestují a poznávají nové věci. Musí to mít člověk v povaze. Mám syna a v něm to taky vidím. Vždycky se dobatolí do co možná nejnebezpečnější oblasti, vidíte, jak je prozkoumávání věcí jeho přirozeností. Je to asi součást přírody, součást toho, jaké jsme bytosti. Opravdu jsme jako kapela vyrostli do něčeho jiného, ale to přátelství a vzpomínky nám zůstávají.
Změnil se nějak váš vztah k hudbě, když jste založil rodinu a stal se otcem?
Nemění se nic na skládání hudby, ani nic na psaní textů, ani na vystupování, ale myslím, že to mění způsob, jak se chováte. (smích) Když je vám něco přes dvacet a jedete na turné, pořád chcete pařit a jste dost nevyrovnaní. Když už nic, tak stárnutí vás přinutí se soustředit na podstatnější věci, mezi něž patří i hudba.
Ale vaše texty otcovská zkušenost neovlivnila?
Ne, myslím, že nijak zvlášť. Ale samozřejmě mě teď inspirují i jiné věci. Píseň Follow Me je trochu ovlivněná tím, že jsem se stal otcem, a některé další písně, které jsou o vztazích, jsou takové moudřejší a vyzrálejší.Ale to neznamená, že bych o vztazích věděl vše, to zatím ne! A některá politická témata, i když jich není mnoho, už nejsou tak černobílá. Uvědomuju si totiž, jak je život kompletní a že na věci neexistuje jediné řešení.
Když jste se jako malí kluci dali dohromady s Dominikem a Crisem, tušili jste, že to bude hrát tak velkou roli ve vašeich životech?
Vždycky jsme věřili, že zůstaneme přáteli. Měli jsme sny. Říkali jsme si, že budeme největší kapelou na světě. To jsme si opravdu tehdy mysleli a když se teď ohlédneme zpět, říkáme si: "Ty bláho, my jsme už tehdy předvídali, že se stane něco velkého." Vždycky jsme toužili dělat to, co děláme teď. Samozřejmě to s námi šlo během těch mnoha let nahoru i dolů, procházeli jsme osobními i životními změnami, ale vždycky jsme tu pro sebe byli v těch chvílích, kdy na tom záleželo, trávili jsme společně i náš soukromý život. Když jedeme na turné, je toho na nás až příliš. Sdílíme každé letadlo, každé auto, každý hotel, každý bar. Ale po chvíli už vám to nepřijde, protože jste už víc jako bratři, jako rodina.
Magické momentyCo říká Matt Belamy o výrazných milnících v historii kapely?
|
