Když se dozvíte o zranění hráče, nebo ho vidíte v přímém přenosu, co vám jako první proběhne hlavou?
První, co mě napadne, je to, že doufám, že to nebude nic vážného, a že to je jen takové zranění, které je otázkou ne týdnů a měsíců, ale jen dnů. Takže spíš přeju tomu hráči, aby to nebyl velký problém. Samozřejmě když se potom dozvídám podrobnější informace, tak přemýšlím, kdy bude k dispozici, kdy bude možné ho oslovit.
Určitě sledujte v televizi i zápasy Evropské ligy, Ligy mistrů, českou ligu. Stává se vám někdy, že vás už zápas nebaví, a že to přepnete nebo vypnete?
Stávalo se mi to spíš, když jsem pracoval v klubu, protože jsem měl fotbalu nějak plné zuby. Tím, že jsem byl neustále ve stresu a bylo toho opravdu hodně, tak na ligu jsem se díval minimálně. A ani ty mezinárodní zápasy jsem nesledovat tolik, jako teď. Je pravda, že teď toho času mám trošku víc a taky ze své pozice to sledovat musím. Takže teď jsem víc u televize, než jsem býval.
Mnoho lidí si myslí, že reprezentační trenér pracuje pouze v době reprezentačních srazů. Můžete tedy popsat, co děláte mimo srazy?
To byste se mohla zeptat mojí manželky, protože ta si myslela taky, že to tak je. A nakonec zjistila, že jsem pomalu míň doma než dřív. Snažím se navštěvovat hodně ligových utkání. Je už opravdu hodně málo mužstev a stadionů, které jsem nenavštívil. A je to samozřejmě i o sledování mládežnických kategorií. Momentálně tady vytváříme i projekt akademií, takže těch věcí je mnohem víc. V těch prvních měsících to bylo i o výjezdech do zahraničí za hráči, kteří tam hrají. No a potom jsou to přípravy na utkání. A tady na svazu poznávám, jak to funguje a trochu se i snažím některé věci změnit.
Když hodně času strávíte v kanceláři nebo pozorováním na stadionech, těšíte se na to, že bude reprezentační sraz a zase si budete moc zatrénovat?
Je pravda, že když jsme měli první sraz, tak jsem první trénink natáhl na nevídaně dlouhou dobu. Je to asi trenérská deformace. Když jsem byl v Plzni, tak jsem si ty časy tréninků hlídal. Takže jsem byl asi tak trošku na to trénování nadržený. Příště si budu muset dávat větší pozor, abych to časově zvládnul. Náročnost toho tréninku nebyla tak velká, protože jsme dělali nácvikové věci, ale ten čas byl delší, než jsem si představoval. Takže možná se to projevuje tímto způsobem.
Zmínil jste se o manželce. Ta prý s vámi jezdí do zahraničí. Bavíte se potom spolu o zápasech?
Co se týká zájezdů, tak to spíš bylo s Plzní, protože tam manželky jezdívaly. Ale ty měly úplně jiný režim než my, takže to nebylo tak, že by se pohybovala s námi. Tím, že se živím fotbalem jako trenér už nějakých dvacet let, tak do toho nějakým způsobem mluví. Je to tak, že v některých věcech mě to třeba zaujme, ale jsou i situace, kdy si v duchu říkám: tak to nevím, jestli to myslíš vážně.
Podívejme se na fotbal trochu z módního pohledu... Trenéři nosí při zápasech obleky, na což mají lidé různý názor. Jaký je ten váš?
Já jsem začal nosit obleky v Žilině. Myslím si, že když na ten stadion přijde sedm tisíc diváků, někdy i víc, tak i ten trenér by měl být trochu lépe oblečený. Vzpomínám si na období, kdy trenéři sedávali v teplákových soupravách, ty jsou teď sice na úplně jiné úrovni, než před dvaceti třiceti lety, ale tehdy to vypadalo zvláštně. Beru to tak, že každý zápas je svým způsobem svátek a i ten trenér by měl být na to patřičně oblečený. Je to i trošku ukázka toho, že zápas bereme vážně.
Není to trochu nepohodlné, když spousta trenérů během zápasů až teatrálně rozhazuje rukama?
Někdy je. Ono i na mezinárodní scéně vidíte, že někteří trenéři jsou v oblecích, někteří v teplákových soupravách. Je to o těch trenérech. Dneska jsou možnosti, kdy můžete být hezky oblečení i bez obleku.
Působíte jako velký dobrák. Umíte být na hráče i tvrdý, nebo máte přirozenou autoritu a jde to po dobrém?
To byste se měla spíš zeptat hráčů. Ale je pravda, že když jsou určité věci, které si vysvětlujeme a které nefungují, tak dokážu i zvýšit hlas a rozčílit se. Takže netvrdím, že v kabině jenom hráče prosím, aby to dělali tak, jak jsme si to řekli, ale někdy zazní i slova, která z kabiny ani nemůžou vyjít.
Celou svou trenérskou kariéru se pohybujete u mužských týmů. Co byste řekl na to, kdyby za vámi přišel někdo s nabídkou, abyste šel trénovat fotbalistky?
(Smích) To se přiznám, že mě nenapadlo. Na druhou stranu, když vidím, jak se dneska ten ženský fotbalový svět posouvá daleko... Nesleduju českou ligu, ale díval jsem se na mistrovství Evropy, mistrovství světa žen, olympiádu i na ženskou Champions League. Ta úroveň u týmů, jako je USA, Německo, skandinávské země, Anglie, jde šíleně nahoru. Byl jsem někdy až překvapen, jakou kvalitu ženský fotbal má. Takže z tohoto pohledu by ta nabídka byla určitě zajímavá, ale ona by doma asi neprošla.
Díky cestám s fotbalovými týmy jste navštívil spoustu míst. Utkvělo vám v paměti nějaké, které se vám líbilo nejvíc?
Ani ne tak stadiony, jako spíš soutěže. Protože když se účastníte základní části Ligy mistrů, to jsou zápasy, které jsou maximálně sledované, vidíte, jak je vše do detailů propracované, jak UEFA lpí na detailech, na minutách, na vteřinách. A když si vzpomenu, že jsme s Plzní před rokem a půl porazili v Evropské lize Atlétiko, která teď bojuje o finále Ligy mistrů, tak je to skvělé. Pro všechna česká mužstva je úspěch dostat se do základní části, a když pak postoupíte ještě dál, tak je to úžasné.
V Česku je několik milionů fotbalových „znalců“, kteří do všeho neustále mluví a kritizují. Člověk pak má asi občas chuť jim říct: tak si to pojďte na chvíli vyměnit, ať si zkusíte, jaké to je. Je nějaké povolání, které byste si chtěl takto vyzkoušet?
Jednu dobu jsem se kamarádsky hecoval s Adolfem Šádkem, manažerem Plzně, že bysme si to vyměnili, že bych já dělal měsíc manažera a on trenéra. Protože on vidí z té své manažerské funkce, když sedí na tribuně, věci jinak než já, když sedím dole na lavičce. Takže by možná nebylo špatné, aby si to manažeři s trenéry vyměnili třeba na týden, abychom pochopili, jak náročné to má ten manažer v klubu a na druhou stranu aby manažer pochopil, jak to má náročné trenér.
Jak si představujete ideální relax?
To pro mě teď bude asi po dvaceti letech dovolená. Když jsem byl v klubech, tak se všechno přizpůsobovalo fotbalu, a nějaké prázdniny nebo dovolená, to u mě neexistovalo. V té době totiž byla příprava a chystali jsme se na nějakou soutěž. Takže konečně letos možná zažiji normální dovolenou v červnu nebo červenci.
Jak jste si s manželkou zvykli v Praze?
Žila se mnou už v Plzni, takže jsme se jenom přesunuli o sto kilometrů blíž k domovu, který máme v Přerově. Ten život je více méně stejný. Poznáváme Prahu, snažíme se i naplánovat věci, které jsme dřív moc nedělali, třeba zajít do divadla. Pořád to plánujeme, plánujeme, zatím jsme byli ale pouze na jednom představení. Takže snad začneme dělat věci, na které jsme dřív neměli čas.
