Rozhovor: Jako dárek není nic lepšího než nová role, říká herečka Stašová

Ke svým kulatinám jste si sama sobě jako dárek dala novou divadelní hru. Jak vás to napadlo?
Co víc si herečka může přát než krásnou roli?! Dort si můžu koupit kdykoliv, kalhoty taky… Navíc já teď moc nezkouším, tak jsem si právě k těm šedesátinám nadělila krásnou inscenaci, kde hraju s mladým klukem, Michalem Dlouhým. To je přece nádherné. 

Jak k tomu došlo, že jste vybrala zrovna tuto předlohu?
Volala mi moje kamarádka, překladatelka Karina Havlů a říkala, že Italové zdramatizovali film z roku 1982 Vím, že víš, že vím… Já ho samozřejmě znala. Tento projekt by za normálních okolností nikoho nenapadlo dát na jeviště, protože jsou tam filmové dotáčky. Ale je to napadlo a já jsem jí okamžitě řekla, ať to přeloží.

Vaše role je vášnivá Italka, musíte ji hrát, nebo taková jste?
V každé roli jsem obsažena i já sama, já vždycky vpluju do té ženské, která má určité charakterové rysy, a ty svoje potlačím, Ale ta figura je vždy kombinace toho, co nabízí autor a co nabízím já jako herečka. 

Díváte se někdy na život ostatních i svůj očima těch druhých, jak se praví v anotaci hry?
Já to dělám každé zkoušení, každé natáčení. To je vlastně naše profese, empaticky se dívat očima druhých, protože to bychom jinak pořád hráli tu stejnou figuru. To je strašně potřeba. Dokonce i ve vztahu lidí, pokud se na problém nepodíváte očima druhých, vždy to vidíte jen ze svého vlastního a to je egocentrismus. Je to jen jeden úhel pohledu, a kde je pravda? Tolik, co je lidí, tolik je pravd. Tedy ne exaktních, ale emocionálních. Moje povolání i můj záměr tedy opravdu je, abych se na všechno podívala empaticky z pohledu druhého člověka. 

Při dramatizaci se podařilo film přepsat pouze pro čtyři osoby. Jste s tím spokojená?
Je to fantastické. Z těch mnoha filmových postav jsme na jevišti sice jen čtyři, ale pro ten komorní příběh je to naprosto dostačující a bohatě zvládneme obsáhnout celé jeviště. 

V Divadle ABC už pár let hrajete ve hře Shirley Valentine, kde jste na jevišti sama. Je tahle one woman show nejtěžší herecká disciplína?
Já bych řekla, že určitě ano. Nic těžšího už asi hrát nebudu a ani nechci. Shirley je vrchol mé kariéry. U ostatních rolí mám takový pocit, jako kdybych sundala batoh, že už běžím s křídly a létám. Shirley je totiž jako jít na Mount Everest a mít na zádech ještě batoh. Ale miluji ji a věřím, že se mnou zestárne, protože se mi líbí, lidem se líbí, a tak si předáváme radost a myšlenky navzájem.