Rozhovor: Pořád čekám na pochování, říká Vendula Svobodová

Vedete druhou největší charitativní organizaci u nás. Jak se vlastně daří Kapce naděje během krize?
Na to se mě lidé ptají často. Naštěstí máme velkou podporu ve firmách, s nimiž spolupracujeme již mnoho let. Podobnou podporu máme i mezi lidmi, kteří nám posílají peníze na účet třeba jednou měsíčně – tímto bych všem chtěla poděkovat. Takže nás se ani tak nedotkla ekonomická krize, ale spíš nový loterijní zákon, kvůli kterému již loterijní společnosti nemohou odvádět peníze na charitu. To nás hodně zabolelo, šlo o poměrně vysoké částky.

Takže velké firmy nepřišly a neřekly: Teď už dávat peníze nebudeme?
Je tu spíš jiný problém. I v charitativní oblasti funguje tvrdé konkurenční prostředí a pro firmy je leckdy těžké se rozhodnout, zda peníze dají třeba na nemocné děti nebo na starší lidi. V Česku je zhruba 65 tisíc charitativních organizací, což je hrozně moc. Jsem ráda, že Kapka naděje je jednou z těch nejznámějších a díky tomu se nám daří.

Co za tím úspěchem stojí?
Vidím za ním několik věcí. Samozřejmě smutný životní příběh, který se nám stal (Vendula Svobodová a její bývalý manžel Karel Svoboda přišli o dceru, která zemřela na leukémii - pozn. red.) Já jsem k charitě tíhla vždycky a měla jsem to štěstí, že Karel znal hodně lidí z kulturního života. Takže nebyl problém, aby pro Kapku vystupovali a vystupují dodnes. A pak je tu také 12 let usilovné práce. Když mám příležitost a novináři se mě na to ptají, když nejde o bulvár, který to nezajímá, tak si uvědomím, že jsme odvedli dost práce. Uvědomím si také, kolik lidí, ať už firem či menších přispěvovatelů, nám pomáhá. Kolik už jsme nakoupili přístrojů a kolika nemocným, dětem a rodičům se pomohlo.

Ano, bulvár píše v souvislosti s vámi o jiných věcech. Čím si vysvětlujete, že jste pro bulvár pořád tak přitažlivá?
Nevím... Lidi rádi čtou červenou knihovnu. Tak třeba čekají na dobrý konec. (směje se)

A je dobrý konec na cestě?
Nikdy nevíte, co vás čeká za chvíli. Já jsem asi pro spoustu lidí hrozně kontroverzní. A pak je tu druhá skupina lidí, kteří mě mají hodně rádi. Mám v sobě protiklady. Jsem – a mně to říká hodně mužů – jako žena jiná. Ale prý dobře jiná.

V čem jiná?
Jsem trhlá a někdy věci, vzhledem k životním zkušenostem, kterými jsem prošla, řeším jinak, nebo naopak neřeším vůbec. A i přesto všechno, co se mi v životě stalo, se snažím zachovat si veselou mysl. Poslední rok jsem měla dost těžký, ale teď už se dostávám zpátky a snažím se užívat si každý den. Snažím se, aby mě uvnitř nesžíraly tragédie a zklamání, které mě v životě potkaly. Část lidí to vnímá jako necitlivost. Říká si: Mně kdyby umřelo dítě, pak se mi zabil manžel, hned potom mi umřel táta, pak jsem se vdala, byla šťastná a hned nato se rozvádím... Tak si řeknou: Té je to asi všechno úplně jedno.

Člověk musí jít pořád dál.
Ano, v tom je lidská síla. Ale ta se zase nesmí přeceňovat. Lidé říkají: Jo, Vendula, ta to zvládne, ta to dá. Ale není to pravda. Nakonec jsem žena a vevnitř pořád čekám na pochování, na to, že se o někoho mohu opřít. Mám taky spoustu zodpovědnosti: o syna, o jeho vzdělání a výchovu, o nadaci, jak se bude rozvíjet. Myslím, že na jednu holku je toho až moc. Mohlo být to být o kapku lepší.

Poslední větou narážíte na nový projekt Kapky naděje O kapku lepší.
V čem spočívá?
Jde o to, že oslovujeme různé firmy, třeba kavárnu či kadeřnictví, aby nám pomohly. Že buď v rámci ceny nebo při jejím zvýšení o korunu dvě nabídnou svým klientům, aby zaplatili o něco víc a peníze se odvedou na Kapku naděje. Takže třeba my, jak tu teď pijeme kávu, si budeme moci dát „o kapku lepší“ kafe, zaplatit víc a přispět na Kapku naděje. Každý se bude moci dobrovolně rozhodnout. To se, myslím, bude lidem líbit.

Kdy lidé třeba v kavárnách či kadeřnictvích na tuto možnost narazí?
Nyní oslovujeme firmy, aby se projektu zúčastnily. Je za tím spousta práce, schůzek a domlouvání... Ono se někdy zvenčí zdá, že člověk stojí v hezkých šatech a fotí se s šekem v ruce, který předává nemocnici. Ale než k tomu dojde, je za tím opravdu velká cesta.