Slavná Věra Čáslavská
|
O čem je nová kniha, kterou jste sepsala s Pavlem Kosatíkem?
Je to knížka o pravdě a je to knížka o naději. Stručně řečeno. O naději, že mnozí z nás padnou až na kolena, pak se najednou někde něco přihodí, naroste vám jedno křidélko, pak druhé, a zase začnete létat. Prostě: nikdy by se nemělo nic vzdávat a člověk by se měl naučit z toho dna odrazit.
Vaše vlastní kniha Cesta na Olymp, která vyšla před 40 lety, byla zcenzurována. Vrátíte se k ní někdy?
Nevím, asi bych to nikdy nedokázala napsat jako Pavel Kosatík. Zatím to neplánuju a asi ani nemám čas se k té knize vracet.
Lidé vás znají jak gymnastku, ale vy jste byla i výborná krasobruslařka.
Ano, krasobruslila jsem. Lidé možná znají i fotku, na které jsem hlavou dolů a dělám krasobruslařského "šmetrlinka". Bavilo mě to moc, tehdy ale byla povinná jízda a já, když jsem byla k něčemu moc povinně šroubovaná, jsem v tom moc neexcelovala. Byla jsem dobrá ve volné jízdě, v povinné ale ne. Pak se to zvrtlo, v mém životě se objevila gymnastika, a vyhrála.
Mezi fanoušky měla nejbouřlivější ohlas tato otázka: Jak jste to dělala, že se vám při cvičení nikdy nerozpadl proslulý drdol?
Když to byl riskantní závod, kde jsem se musela hlídat a odvést práci, kterou jsem měla v hlavě naplánovanou, tak jsem měla drdol udělaný jen z vlastních vlasů. Ale jak to byl závod o trochu ležérnější, tak jsem si brala příčesek, to se tehdy nosilo. Tam už jsem si klidně riskla, že když udělám salto tamhle, tak příčesek odletí na druhou stranu.
Jak vzpomínáte na svou slavnou olympiádu v Mexiku 1968?
To bych vzpomínala moc dlouho, den, dva, měsíc. Možná je lepší pustit si nový film režisérky Olgy Sommerové, jmenuje se Věra 68, měl premiéru 2. května v Lucerně. Je to výborný celovečerní dokument a je tam je o olympiádě v Mexiku všechno. Všechny moje tehdejší příběhy, záběry ze cvičení i ze zákulisí, prostě všechno, na co si vzpomenete.
Málo se ví, že jste se mohla stát první porevoluční primátorkou Prahy.
Václav Havel čekal, že mě tím potěší, ale já před tímhle vším celý život utíkala. Bylo to začátkem ledna 1990, hned po revoluci. Postavil mě na Hradě před hotovou věc, ale já mu jasně řekla, že ne. Mělo to ale postupný vývoj, dokonce to chvilku vypadalo, že mě lapil.
Jak vás přemlouval?
Sliboval, že nebudu muset řešit všechny ty tunely, dálnice, katedrály a rozpočty, prý bych mohla jen oddávat s řetězem na krku. Ale odmítla jsem s tím, že podobných řetězů a medailí mám doma dost.
Nabízel vám i jiné funkce?
Když neuspěl s primátorkou, chtěl ze mě udělat velvyslankyni v Japonsku. Ale neuspěl ani s touhle nabídkou. Nakonec jsme se dohodli a já se stala jeho poradkyní pro sociální otázky a pro sport a byla i jeho asistentkou, starala jsem se třeba o dopisy, aby na každý někdo odepsal. Byla to tehdy zvláštní doba.
Znala jste Václava Havla už před Sametovou revolucí?
Věděla jsem, že existuje, ale poprvé jsem se s ním setkala až v těch revolučních dnech na balkoně Melantrichu. Dokonce tehdy šla Prahou fáma, že jsem snad sestřenice jeho manželky Olgy, ale to není pravda.
