„Potom jsem žila nějaký čas v Egyptě, rodiče v Sýrii. Ale když to začínalo být příliš nebezpečné v oblasti Homs, rodiče se vrátili do Čech roku 2012 a já jsem sem přijela před rokem a půl,“ říká Samíra Sibaiová
Živíte se jako lékařka v oboru diabetologie a endokrinologie. Kde jste studovala medicínu?
Studovala jsem v Damašku. Atestaci jsem si dělala v Egyptě, nějaký čas jsem tam i pracovala. Ale příliš mi to tam nevyhovovalo a v Sýrii to pro mě bylo příliš nebezpečné, jednak kvůli situaci v Homsu a jednak jsme se taky vyjadřovali na internetu proti vládě, když tam začaly být potíže. Nechtěla jsem to riskovat a raději jsem jela do Čech.
Jaké pro vás byly první týdny v Česku?
Měla jsem výhodu, že moji rodiče tu přede mnou už rok a půl byli. Měli tady i malý prázdninový byt a najednou se v něm sjela celá rodina. Když chce lékař začít pracovat v České republice, nestačí mu nostrifikace, ale musí ještě dělat dvoufázovou aprobační zkoušku. Mezi těmi dvěma fázemi testů musí mít pětiměsíční praxi. Zvládla jsem to napoprvé, ale trvalo mi to asi osm měsíců. Ale někteří zkoušku udělají až napopáté. Než to člověk složí, tak může pracovat jen na akreditovaném pracovišti.
Češtinu máte velmi dobrou, ale setkáváte se i s negativním přijetím?
V mém případě většinou lidem nedojde, že částečně nejsem Češka. Jména si nevšimnou a podle vzhledu to nepoznají. Osobně nemám problémy. Když jsem sem přijela koncem roku 2014, tak tady bylo jiné ovzduší. Dneska narážím na hysterické období strachu. Pozoruji, jak to pořád roste, a už to začíná být nepříjemné. I když se to netýká mé osoby, tak stačí, když to všude čtu nebo slyším a lidé přede mnou něco řeknou, aniž by tušili, že se mě to týká. Je tady obrovská změna, pro muslimy, Araby nebo Syřany, kteří tady žijí už třicet let, najednou je to jako cizí země. A předtím se cítili jako Češi. Mohu to pozorovat třeba na svém otci. Nejhorší je na tom, že straší lidi, kteří nemají čas vyhledávat si podrobnosti a spoléhají jenom na to, co řekne ten který politik. Potom se nedivím, že obyčejný člověk může mít strach.
Jak jste si zvykla na Prahu?
Několikrát jsem tu byla na prázdninách jako dítě. Mám ji moc ráda, pro mě je to ideální město. Ani to není takové to velké odlidštěné velkoměsto, ale ani to není malé město. Pořád se tady něco děje. Stačí si dojít do centra a máte pocit, že jste turista. Na Praze je krásná rozmanitost a současně historie, která dýchá na člověka na každém kroku.
Kde se v Praze nabíjíte?
Většinou spíš chodím na delší procházky, někdy začnu v centru a dojdu až na Hrad a zpátky. Jsem spíš městský typ, ale dělá mi dobře to klidnější město, právě to historické a zabloudit v uličkách, jít hodně dlouho a hodně daleko. Nasávat energii z lidí.
Co vám v Praze dělá radost?
Obrovské možnosti se procházet. Člověk jde a vidí kolem sebe krásné čisté historické město. To asi nejvíc. Stačí vyjít na ulici a jste v krásném prostředí.
Ale určitě je pořád, co vylepšovat...
To určitě. Ale máte kde začít. Je tu dobrý základ, na kterém jde dobře budovat.
Asi se dá těžko srovnávat s Damaškem?
Praha a Damašek jsou si podobnější než by lidé čekali. Damašek také není obrovské město, ale je menší než Praha. Možná v Damašku nežije tolik různých národností a není tam tolik turistů. Jsou tam ale lidé z celé Sýrie, a to taky znamená rozmanitost. Je to také centrum kultury celé Sýrie. Akorát tady máte lepší městskou hromadnou dopravu.
Lidé v Damašku častěji jezdí autem?
Ano. Veřejnou dopravou jezdí chudší lidé nebo studenti. Do toho se tolik neinvestuje. Jsou tam obrovské dopravní zácpy. To samozřejmě mluvím o Sýrii před válkou.
Co vás na Češích překvapuje?
V Sýrii je společnost hodně jinde, protože je to společnost hodně založená na rodině. Tady je to spíš založené na individuálních lidech. Jako lékařka mohu říct, že tady často vidíme staré opuštěné lidi, o které se jejich děti nemohou nebo nechtějí starat. To v Sýrii neexistuje. Jsou tam velké rodiny a považovali by za urážku dát starého člověka do domova důchodců. Ale na druhé straně, když tam starý člověk nikoho nemá, tak nemáme sociální péči na takové úrovni. Každé má své pro a proti. Syřani se více zajímají o jiné lidi. Pokud sedíte vedle Syřana, začne se vás vyptávat na váš život, co děláte, zajímají se o sebe i když jedou autobusem. Tady lidí čtou nebo se dívají do mobilu. Nejsou tu tolik zvyklí komunikovat. Má na to určitě vliv to, že tu žijí menší rodiny.
Sýrie je spíš patriarchální společnost. Platí tu stále role, kdy muž je živitel, a žena i když pracuje, tak většinou financuje spíš sebe a děti a nedává peníze do společné kasy. Pokud to není rodina, kde musí oba z finančních důvodů přispívat do chodu domácnosti. To se ale teď za války hodně změnilo. Spousta mužů přišla o svůj způsob obživy. A ženy často převzaly pochodeň. Pro ženy je snazší zachovat si vnitřní integritu. Nezhroutí se tak snadno, když se jim zhroutí všechno kolem, asi proto, že mají zakódováno, že musí udržet tu rodinu za každou cenu. Když muži shoří obchod, přijde o pole a je v depresi, často vidíme, že to jsou ženy, které začnou prodávat a vařit jídlo nebo jdou pracovat. Psychicky se z toho vzpamatují dřív. Všimla jsem si toho, když jsme v Egyptě pracovali se syrskými uprchlíky.
Stýská se vám po něčem ze Sýrie?
Po zbytku rodiny. Strýčky, tetičky, bratrance a sestřenice tam mám skoro všechny. Určitě se mi stýská po Sýrii jako takové. V Damašku jsem žila ráda, v Homsu, našem městě, jsem neměla v úmyslu zůstat, protože jsem chtěla do většího města. Ale i tak by tam člověk jel alespoň na návštěvu.
Když bychom byli optimisté a situace se uklidnila, chtěla byste se tam někdy vrátit?
Nevypadá to, že by se měla situace obrátit k lepšímu. A i po tom, když padne diktátorská vláda, tak bude hodně dlouho trvat než se to stabilizuje. A tím, že jsem lékařka, tak tady budu mít tolik rozjetou kariéru, že se spíš nevrátím. Vrátí se spíš ti lidé, kteří tam měli vybudované pevné zázemí, ke kterému se budou moct vrátit. Nevím, vypadám východoevropsky a u nás panují silné protiruské nálady, kvůli tomu, že Rusové bombardují Sýrii a podporují al-Asada. Taky by to nemuselo být pro mě bezpečné. Ani nevím, jestli mě vláda nemá na nějakém seznamu na hranicích, a riskovat to nebudu. A i kdyby mě vláda ignorovala, tak si mě někdo může splést s Ruskou a to by taky nebylo dobré.
Věřím, že negativní věci člověka posilují....
Nejdůležitější je, začít pracovat. Práce člověka pozvedne. Když člověk jen sedí a přemýšlí, co všechno ztratil, tak to je konec.
Češi mají obecně asi problém, že Sýrie je pro nás více neznámá...
My bychom asi taky nevěděli, jaká je historie Čech. A spousta Syřanů dnes mluví o Československu. Je rozdíl, když si lidé představí arabskou zem, tedy poušť, stan a tam velblouda. Ale to je Saúdská Arábie v 50. letech. To není Sýrie. Damašek je nejstarší obydlené hlavní město na světě. Nejstarší stopy osídlení jsou staré sedm tisíc let. Městská civilizace tam byla mnohem starší. Nejdřív byla v Iráku a pak hned v Sýrii. Máme tradici kulturní městské civilizace, máme taky svoje beduíny v pouštní oblasti, ale to je jen jedno procento obyvatelstva. Jinak máme normální města, kde když se opravuje kanalizace, tak se najdou památky z dob Římanů nebo starších. Vláda to ale zabetonuje, aby mohla stavět dál. Ale v Sýrii, kde kopnete, tam jsou památky. Je to ještě hodně nevyužité.
O čem bude vaše páteční přednáška na RefuFestu, který se koná 27. – 29. května v industriálních prostorách Nákladového nádraží Žižkov v Praze ?
Bude to otevřená diskuze o migraci, jak se lidé dívají na uprchlickou krizi. Bát se, nebo ne? O zkušenostech uprchlíků i dobrovolníků. Každý bude mít nejprve menší přednášku.
Jaké máte plány do budoucna?
Začnu pracovat na atestaci, v Česku neuznávají zahraniční atestace, započítávají jen praxi. A budu pracovat v nemocnici Motol, kde se mi líbí. Opatřila jsem si tu samostatné bydlení. Přidala jsem se do nemocničního pěveckého sboru, zatím máme dohodnuté první vystoupení v LDN.
