Jak vzpomínáš na svá vystoupení tady v Česku?
České publikum mám ráda. Musím říct, že pokaždé se jednalo o skvělé festivaly, i když šlo o koncerty pod širým nebem, kdy je těžké se s publikem spojit, s Čechy se mi to podařilo. Takže prima.
Poprvé jsi tu byla před čtyřmi roky, v roce 2010 ti vyšla nová deska. Jak jsi se za ty čtyři roky změnila?
Já bych to nazvala klidně revolucí. Jako umělec cítím povinnost hledat, nabízet pokaždé něco nového. Porovnám-li první desku s druhou, byla to pro mě velká změna, zároveň však pokračování vtom, co dělám. Příští věc, kterou máme naplánovanou, bude také úplně jiná, zároveň však bude navazovat na poslední desku.
Připravuješ tedy nové album?
Nevím, jestli z toho vznikne i album, teď totiž připravujeme představení. Otázka je, jestli to bude i k nahrání. Bude to totiž stát hlavně na obrazech, hudba samozřejmě chybět nebude. Nejprve to ale vyzkoušíme naživo a pak se uvidí. Vycházíme z tradiční španělské kultury, která se postupně vytratila. Když je něco tradiční, je to dnes ve Španělsku nemódní, myslím si, že vlastně svou kulturu my Španělé známe málo... A to je škoda. Chceme ji tedy dnešnímu divákovi vrátit.
La ShicaVlastním jménem Elsa Rovayo se narodila v Ceutě.
|
Skládáš si texty a hudbu sama?
Ne, děláme to všichni ve skupině dohromady. Sice je to pomalejší proces, ale tak mě to baví mnohem víc.
Jaká byla tvá první píseň, kterou jsi složila?
La Zíngarra rapera (Rapující cikánka – pozn. red.).
Uslyšíme ji tady ve středu?
Rozhodně ano.
Na jednom koncertě v Madridu jsi požádala publikum, aby ti ukázalo zadky, že máš na ně slabost...
Já miluju zadky. Mně totiž jeden můj kamarád vysvětlil, že člověk je nejšťastnější, když může ukázat zadek. A tak jsem chtěla udělat šťastnými i lidi na koncertu. Udělala jsem si skvělou fotku.
A co tady v Praze?
No, když bude české publikum tak hodné a ukáže mi je, ráda si je vyfotím (smích).
