Smrkový vor byl sestaven ve Štěchovicích ze čtyř tabulí, každá má kolem 13 metrů. Na třetí z nich pak najdete vybudovaný šrek, což je název pro původní brzdící zařízení. "Protože letošní záplavy nepřinesly pro voroplavbu nic příjemného a navíc poškodily řadu jezů a splavů na řece, nelze se do Štěchovic dostat s tažnou lodí, která by měla i letos vor táhnout," uvedli před časem organizátoři a přišli s alternativním řešením. "Použijeme přídavné závěsné motory," dodali.
Zkrocená Vltava už je moc líná
S tímto pohonem se tak vorový pramen dokáže dostat až k Modřanskému zdymadlu, odkud by měl plout tažen vlečným remorkérem podle původního plánu. "Škody na Modřanském jezu nejsou dosud opraveny, a proto se zřejmě přistoupí k tomuto náhradnímu řešení," zmínili pořadatelé na webu Vor2013.cz.
Vor sice popluje o něco pomaleji, ale nijak se tak nenaruší původní rozplánování vorařské oslavy a programu na pražské Výtoni. Sem má doplout šedesátimetrový kolos už zítra, kdy se také podle programu ve 14 hodin koná slavnostní pasování voroplavců a další program až do večera.
Tradice v Praze nejméně od roku 1316
Jak vor vypadáJde o čtyřtabulový vorový pramen: délka bez vesel 53 m, s vesly 60 m, šířka 3 až 4 m, jeho stavba probíhá každoročně podle historických postupů: vázání houžvemi, ruční odkornění, dřevěná vesla a brzda... |
Vorařství mělo v Čechách dlouholetou tradici a patřilo mezi vážená a uznávaná povolání. Sami voraři patřili mezi jakousi "dělnickou šlechtu". Při svých plavbách se totiž dostali tam, kam málokdo v tehdejších dobách za celý svůj život.
Byli také nositeli zpráv ze světa v dobách, kdy ještě neexistoval rozhlas ani televize. První zmínka o řemesle pochází již z roku 1316. Dřevo se však přes Prahu splavovalo údajně i dříve. Rozmach voroplavby nastal především za vlády Karla IV., vrcholu pak dosáhl v 18. a 19. století.
Cesta po vodě byla tehdy jedinou možností, jak dopravit miliony kubíků dřeva do měst, kde o ně byl největší zájem. Smutnou zprávou pro voroplavbu bylo vybudování přehrad na Vltavě a definitivní zánik tohoto krásného řemesla v 50. letech 20. století. Poslední plavení vorů se tak uskutečnilo v roce 1960 (Hamburk), 1961 (Orlík).
Kdo se chtěl stát plavcem, čili vorařem
S dopravou dřeva po Vltavě bylo zapotřebí zkušeného personálu pro obsluhu a vedení jednotlivých vorů či pramenů. Když se chlapec chtěl stát plavcem, dal se do učení nejčastěji k nějakému plavci – známému. Učil se 2 až 3 roky, než získal nárok na vydání plavecké knížky.
Při učení panovala přísná disciplína, tělesné tresty však byly celkem výjimkou. Hotový plavec si po pětileté praxi mohl zvýšit kvalifikaci zkouškami na vrátného neboli kapitána. Plavci dřeva byli placeni za takzvaný ráz, kdy mezi jejich práci patřilo navalování kmenů na vodu, jejich svázání do vorů a pramenů, dále pak samotné splutí se dřevem do měst a k odběratelům, kde museli zásilku bezpečně předat a dopravit se zpět domů, často pěšky.
Jednalo se o tvrdou práci s minimálním komfortem, která však byla dobře odměněna. Konec plaveckého řemesla souvisí s dostavěním Orlické přehrady. Zajímavostí je, že se dřevo dalo plavit i při fungování přehrady Slapské.
Plujte zdarma na voru u VýtoněPůvodní plánovaná trasa byla zvolena na 100 kilometrů mezi Štěchovicemi a Štětím. Vzhledem k povodňovým škodám museli pořadatelé tento záměr opustit a poslední plán je následující:
|
