Přijímací centrum pro uprchlíky v Praze. Růžová vesta jako poznávací znamení. Barva, podle které každý Ukrajinec, kterého po mnohahodinovém čekání v zimě „vcucnou“ vytápěné prostory, pozná, že s dotyčným může komunikovat ukrajinsky nebo rusky.
Na tlumočníky se obracejí nejen uprchlíci. Jazykovou výpomoc potřebují i zaměstnanci cizinecké policie, kteří registrují příchozí, udělují víza nebo přidělují ubytování, pracovníci zdravotní pojišťovny i převážně ženy vyřizující žádosti za úřad práce.
Dcerku hlídá manžel, máma šla tlumočit
Na první výzvy, aby se do Kongresového centra dostavili lidé hovořící ukrajinsky nebo rusky, zareagovaly stovky zájemců. Většinou Ukrajinci již žijící v Česku. V naprosté většině mladí lidé. Ale i ženy, které jsou teď na mateřské. „Mám dvouapůlletou dceru, hlídá ji manžel,“ říká Žanna. Je v centru od rána, v poledne už má mžitky před očima. Nedošlo jí, že se za těch několik hodin vůbec nestačila napít a najíst.
Mezitím přicházejí Irina s Ihorem. Ukrajinci žijící v Roudnici nad Labem. Také oni zareagovali na výzvu. Zjišťují, že jen s rolí překladatele nevystačí. V sekci, kde se vyřizují žádosti o okamžitý finanční příspěvek a papíry pro registraci na úřadu práce, se musejí rychle naučit, co se píše do které kolonky. Co nestíhají ženy z „pracáku“, to částečně dělají i oni.
Chceme pracovat
„Nechceme žádnou dávku, nějaké peníze máme. Ať je dají potřebným,“ říkají manželé, váhají, zda papíry pro pracovní úřad vyplňovat. Ke stolu už usedá další rodina, manželé se synem. Muž říká, že mají auto, mohl by pracovat jako taxikář. Jeho nadšení po chvíli opadá. Taxikářů má Česko asi dost a ceny paliv rozhodně nejsou zanedbatelné. „Můžete nám alespoň pomoci s bydlením?“ zjišťuje. Do penzionu u Máchova jezera se jim moc nechce. Ne proto, že by to pro ně nebylo dost nóbl. Nejsou si jistí, jestli by tam sehnali práci.
„Chceme pracovat, nechceme vás vyjídat,“ zdůrazňují manželé shodně. Rádi by si pronajali byt a rovnou začali nový život. Tuší ale, že to je příliš optimistická myšlenka.
Jak dokázat, že jsem penzista?
Ženy a děti. To je něco, co nemůžete přehlédnout. Muži zůstali na Ukrajině, zbytek rodiny poslali do bezpečí. Dále je to i věk. Hodně mladých matek. Ročníky kolem přelomu století. Jedno, ale i dvě děti v náručí. V Česku jsou tak mladé matky vzácností.
Mezitím vyplňuji papíry s mladou Ukrajinkou provdanou do Česka. Po několika dnech se jí podařilo od hranic přivézt rodiče. Oběma je přes sedmdesát, otec má navíc cukrovku. „Bude pro nás těžké se o ně postarat. Teď hledáme s manželem nové bydlení, ani s prací to není slavné,“ říká Anna. Její rodiče navíc přijeli jen s pasy, navíc těmi hodně starými, ne biometrickými. Při spěšném útěku z ohrožené oblasti nechali doma rodiče průkazky penzistů.
V Česku by mohli mít nárok na výplatu důchodu, ale netuší, jak dokázat, že jsou důchodci. Docházíme k závěru, že jednou z možností je informovat se jak na úřadu práce, tak se pokusit získat nějaké údaje přes ukrajinské velvyslanectví.
Ujal se nás „chozjajin“
Co člověk, to samostatný osud. Je tu babička s tříletým vnukem a pětiletou vnučkou nebo máma, které se s osmiletým synem podařilo ještě jedním z volných koridorů utéct z bombardovaného Kyjeva. „Už nám dali ubytování. Měla bych se smát radostí, ale nejdřív se musím vyplakat,“ svěřuje se mladá žena.
Naprostá většina z nich si pomalu uvědomuje, že jsou na konci dlouhé pouti. Alespoň částečně. Téměř každý se potřebuje vypovídat, naslouchat a vyprávět si s nimi, i to je hodně důležitá věc, kterou tlumočníci dělají. Stávají se z nich i psychoterapeuti. Unavení lidé ze sebe potřebují dostat strach, zlost i deprese. Když uprchlíci vyplňují do papírů místo bydliště na Ukrajině, před očima mi figurují jména měst i vesnic, které znám ještě z vyprávění našich východních vojáků. Nejen Charkov a Kyjev. Před takřka osmdesáti lety je Čechoslováci spolu s Rudou armádou osvobozovali od nacistů. Teď je od „nacistů“ osvobozují novodobí Putinovi rudoarmějci.
Dvě starší ženy usedají ke stolu nad formuláři. Po mnoha hodinách dva lidé, kteří mají úsměv na tváři. Do Česka doputovala jedna z nich i s vnukem. Dostali nabídku od mladé rodiny z Černošic, obce kousek na jih od Prahy. Ti jim poskytnou bydlení pod vlastní střechou.
„Náš chozjajin (pan domácí – pozn. autora) už na nás čeká venku s autem,“ svěřují se. Jestli to bude možné, chtějí hned další den vyrazit do kostela. „Pomodlíme se za chozjajina i za všechny, kteří nám pomáhají,“ říká jedna z „babušek“.
