Berte tohle psaní spíš jako ochutnávku na větší materiál v říjnovém Magazínu Metra, kde se bavíme s jedním projektantů panelových domů u nás. Poměrně přesně vyvrací mýty, které o panelácích šíří „odborníci“. Podle nich byly domy, ve kterých bydlí několik milionů Čechů, plánovány původně jen na čtyřicet let. A jsou proto za datem své životnosti.
Z toho ovšem vychází, že například asi třetina slavného Jižního Města se už měla letos válet v troskách, nebo být minimálně opuštěná, protože lidé své příbytky opustili ve strachu, že jim spadnou na hlavu. Takové sídliště Zahradní Město už nemělo podle této „odborné“ logiky stát už vůbec, protože to se začalo stavět už na konci 50. let a naprostá většina vyrostla v letech sedmdesátých. Sídliště na Petřinách je na tom stejně, vznikalo přibližně ve stejné době. Domů a bytů, které byly postavené z panelových dílů, jsou v Praze tisíce. Zmodernizované stále stojí a dokážou, pokud je vlastníci či družstva udržují, poskytovat svým obyvatelům slušný komfort.
Už sama myšlenka, že se „paneláky stavěly na čtyřicet let“ není příliš logická, ani když ji spojujeme s tak nesmyslným ekonomickým a politickým režimem socialismu. Soudruzi leckdy vymysleli nejrůznější ptákoviny, ale ani v těch nejpitomějších hlavách se nevylíhl příkaz projektantům, aby to „vydrželo čtyřicet let“.
Kde vzniklo těch čtyřicet let, to projektant v rozhovoru vysvětluje. Takže – pokud bydlíte v paneláku, klidně i v tom ze šedesátých let, je docela možné, že v něm budou žít po vás i vnoučata, pravnoučata a další pra pra. Pokud se o dům budou starat, budou se na něj jednou Američané jezdit dívat se stejným úžasem jako na Karlštejn.
