Vše o francouzské zpěvačce Zaz, jedné z hvězd Colours of Ostrava

Sálá z ní energie na sto metrů daleko, je otevřená, bezprostřední, prostě svá. A to nejenom na pódiu, ale i mimo ně. Francouzská zpěvačka Zaz svým životním příběhem i vystupováním dokáže zaujmout. Říká se jí také nová Piafka, stejně jako slavného Vrabčáka i ji potkalo štěstí na ulici. I když Zaz šla tomu svému štěstí rázně naproti. A jak se zrodily její dosud největší hity jako Je veux nebo Éblouie par la nuit?

První věc, která člověka napadne, je otázka, jak vznikl tvůj pseudonym Zaz? Připomíná komiksové citoslovce, něco jako francouzsky plác!
Já se jmenuju Isabelle, ale měla jsem kamaráda, který mi říkal Zaz. Byl jediný, který mi tak říkal. Když jsem roku 2006 trochu pronikla se zpíváním na veřejnost, dělala jsem si stránku na MySpace a potřebovala jsem nějaký umělecký pseudonym, něco, co by odlišovalo můj umělecký život od mého každodenního života. A­ najednou mě napadlo Zaz... No, a zalíbilo se mi to, protože to odpovídá mojí životní filozofii, poslední, první a zase poslední písmenko abecedy, všechno, co má zemřít, se znovu zrodí, aby to potom zase zemřelo a zase se narodilo, všechno se neustále obnovuje v nekonečném cyklu.

Takže s citoslovcem Zas! neboli Plác! to nijak nesouvisí? Ono to citoslovce zní tak dynamicky…
Ne, i když je pravda, že nejsem nijak zvlášť měkká…

Jak jsi vlastně začala svou hudební dráhu? Od pěti let jsi studovala zpěv, housle, piano, kytaru, pak hudební konzervatoř v Bordeaux...
Tehdy jsem začala jezdit s jednou skupinou po francouzském Baskicku. Hráli jsme jazz a taneční hudbu, měli jsme velký orchestr a vystupovali na typických venkovských tancovačkách po celé jihozápadní Francii. Ve vesnici se na nás celý rok těšili, protože to byla jejich výroční oslava, zábava s tancem. My tam vždycky přijeli, vytáhli nástroje, sestavili pódium a hráli jsme a zpívali čtyři pět hodin. K ránu jsme všechno sbalili a přesunuli se do další vesnice. To jsem dělala dva roky, takhle jsem začínala.

A jak jsi pokračovala dál?
Pak přišly další skupiny, například Don Diego, to jsme hráli španělsko-africkou hudbu s aragonskými i andaluskými rytmy, jazz, funk, kubánskou muziku, byla to taková žánrově pestrá směsice, pracovala a zpívala jsem v kabaretech, hrála na ulici, byla jsem takhle i v Rusku na Sibiři, v Maroku…

A jak ses nakonec usadila v Paříži? Může za to ten osudový inzerát?
Ano, může. V tu dobu se tak nějak začalo všechno opakovat dokola, bylo to ubíjející. Sice jsem si vydělávala peníze, nijak mě to už ale nenaplňovalo. Nepřicházela žádná nová zkušenost, to je pro mě důležité, ne peníze. Takže jsem hledala jinou práci, zpívala jsem na ulici a hledala nějakou skupinu, která by sháněla zpěvačku. Odpověděla jsem na jeden inzerát, ten nevyšel, odpověděla jsem na druhý inzerát, a to byl zpěvák, skladatel a producent Kérredine. Inzerát zněl: "Hledám chraplavý, trochu zničený hlas." Takže jsem si řekla, to jsem přesně já. Náramná legrace, říkala jsem si, celá já, pro mě jak ušitý. A odpověděla jsem: "Ahoj, já jsem Zaz, mrkni na moje stránky." A on na to: "To se mi moc líbí, co kdybychom udělali album?" A já hned: "Bezva, platí."

On ti hned navrhl album?
Jo. Hned mě to chytlo, bylo to bizarní, neměla jsem skupinu ani nic, a on hned že uděláme album. Ale řekla jsem si, proč ne, jdeme do toho, zkusíme to.

Ve stejný rok ses ale také zúčastnila jedné talentové soutěže v Paříži...
Ano, soutěže Tremplin Génération (Generační odrazový můstek) pořádané ve známém pařížském koncertním sále France Bleu/Réservoir…

Takže to nebylo nic na způsob Britain´s Got Talent (u nás máme Česko hledá Superstar)?
Nene, vůbec, jeden hodně známý pařížský koncertní sál, „Le Réservoir“, uspořádal ve spolupráci s rozhlasem, stanicí France Bleu, tuhle talentovou soutěž. S televizními soutěžemi typu Britain´s Got Talent to nemá nic společného. Tedy kromě toho, že nás ta soutěž pomohla zviditelnit. Lidi mě viděli, rozhlas mě viděl, pomohlo nám to prorazit.

A jak tě napadlo se do ni přihlásit? Vždyť už jsi byla domluvena s novou kapelou, že natočíte album?
Ano, Kerredin mě představil produkční společnosti, začali jsme dělat na písničkách pro album, mezitím jsem ale dál zpívala na ulici, a ve stejné době vyhlásili tu talentovou soutěž. Tak jsem řekla své produkční společnosti, hele, to by mě mohlo nějak zviditelnit, a přihlásila jsem se. Vybrali jsme dvě nebo tři písničky, co už jsme měli přichystané. Na albu nás dělalo víc, já jsem napsala asi polovinu písniček, ale vznikalo to postupně, asi tak dva roky. Do té soutěže jsem se přihlásila spíš z legrace, aby nás lidi viděli a věděli o nás, než vydáme to album, vůbec jsme nečekali, že bych mohla mít úspěch. A nakonec jsme se dostali do finále do legendárního pařížského sálu Olympia a vyhráli jsme.

To byl tedy rok!
To tedy byl, všechno se začalo hýbat, různé prvky se skloubily dohromady.Ve stejnou dobu si mě všimla na ulici jedna novinářka z Le Monde a napsala o mně velikánský článek. Zkrátka ve stejné době se sešla spousta podnětů. A aby toho nebylo málo, konala se na internetu nějaká soutěž, kde lidi měli klikat na  svého oblíbeného umělce. Na základě těchto kliknutí si mě pozvala televize do svého ranního pořadu. Takže jsem se najednou ocitla i v televizi, na France 2. Najednou se všichni začali zajímat, i lidi, které jsem vůbec neznala.

Zní to jako pohádka... 
Bylo to hrozně zvláštní, jako by se najednou sešly různé věci, které mě zviditelňovaly, viselo ve vzduchu, že se něco děje.

 A jak vznikalo album, jednotlivé písně. Kerredin je autorem Je veux, napsal tedy všechny?
Jako první písnička vzniklo Je veux (Chci), to složil Kerredine a ve studiu se pak k tomu přidaly bicí a aranže. Kerredine vymyslel melodii, já k tomu hrála na kazoo a zpívala jsem. Písnička Les Passant (Chodci) vznikla zase třeba tak, že jsem měla jednoho dne jet do studia, zbytku skupiny se ale rozbilo auto a nemohl mě vyzvednout. Tak jsem čekala v kavárně a napsala při čekání text, jak se dívám na procházející chodce. Když jsme pak přijeli do studia, neměli jsme nějak inspiraci, tak jsem ten svůj text začala spíš recitovat než zpívat, bicí mi jen dávaly rytmus. A ostatní to pak zaranžovali trochu do cikánska. Další písnička vznikla tak, že jsem vzala kytaru, zahrála dva akordy a najednou ze mě vypadl text. Prends garde a ta langue (Dej si bacha na jazyk) jsem dostala jako text a napsala k tomu hudbu, na další písničku jsem zase měla text a dala ho kamarádovi, aby mi k němu složil melodii, a tak podobně. Poslední písničku na albu, Éblouie par la nuit (Oslněná nocí), složil zpěvák Raphael Haroche, hudbu i text. Ale i když písničku celou složí někdo jiný, když si ji vezmeš, začneš ji zpívat a položíš se do ní, získáš k ní silnou citovou vazbu.

Éblouie par la nuit  je na albu jako úplně poslední. Má to nějaký důvod?
Trochu se od ostatních písniček na albu vymyká. Je strašně náročná, málem mi při ní praskají hlasivky, mám při ní skoro rozkřáplý hlas. Vyjadřuje okouzlení nocí, ale zároveň... je to takový výkřik. Jo, výkřik.

A tenhle skvělý chraplák už máš od dětství, nebo sis ho nějak vypracovala?
Já myslím, že ten jsem si vypracovala tím, jak furt zpívám. Nijak ho totiž nešetřím, vždycky se do zpívání hodně pokládám, takže si ten hlas ničím až k ochraptění. Mám sklony křičet, uááááá, to uslyšíte a uvidíte na koncertu.

Jak ale bude ten hlas vypadat v padesáti?
To je v pohodě, jakmile si odpočinu, hlas je zase normální. Musím mu dát co proto, nemůžu být statická, uvidíte.

Občas zpíváš písničky jiných francouzských šansoniérů – Piaf, Brela, Aznavoura, Gainsbourga. Baví tě je nově zpívat? Kdo jsou tví nejoblíbenější?
Takových je hodně, ale já mám radši původní písničky. Francouzských šansonů už jsem přezpívala spoustu. Skvělý je Gainsbourg, Nougaro, Brassens, Ferré… Arnaud, Carmen María Vega… A nedávno jsem v kabaretu potkala jednoho starého pána, který píše jako dřív, poeticky, jak to už dnes nikdo nedělá. Mám moc ráda tuhle zpívanou poezii, ve které je i kritický duch, nebo spíše svobodný. Jako psal George Brassens.

Kdyby ti tehdy nevyšel ten inzerát, neuvažovala jsi třeba i o sólové dráze zpěvačky s kytarou? Kdyby takováhle holka s takovýmhle hlasem zpívala s kytarou v Praze na Karlově mostě, tak si jí stoprocentně někdo všimne.
Můj problém je, že mi sice spousta věcí jde snadno, ale jsem tak trochu líná. Nemám dost vytrvalosti. Mám chuť s tím něco udělat a naučit se na kytaru pořádně. Hraju tak trochu na všechno, ale na nic moc dobře. Ale už od malička jsem věděla, že se nějak dostanu do povědomí. Chtěla jsem něco udělat, k něčemu na světě být, a k tomu jsem potřebovala být známá. A když jsem teď ve sdělovacích prostředcích, prostřednictvím hlasu, hudby a textů můžu mluvit ke spoustě lidí. A jak je člověk známý, má najednou možnost něco udělat, může hromadu věcí. A to jsem právě chtěla. To je pro mě nejpodstatnější, že něco můžu sdělit.

A co další album? Jak to vypadá s přípravami?
Do konce července mám zahraniční turné, v srpnu mám jednu událost, ale to je zatím tajné a nemůžu to říct, a potom se budu soustředit na další album – budu psát texty, skládat hudbu, dávat dohromady lidi, bavit se, blbnout s muzikanty a tak. Myslím, že album by mohlo vyjít tak někdy v květnu 2013. Jestli bude hotový.

Do Ostravy na festival Colours of Ostrava přijede taky Boby McFerrin, který prý patří k tvým vzorům. Nechtěla bys ho pozvat k sobě na pódium?
Boby McFerrin?!? No do háje, to je úúúžasný, Mc Ferrin! Já nepatřím k lidem, co jsou něčí fanoušci, nemám idoly, ale kdybych někdy měla být něčí fanoušek, tak právě Bobyho McFerrina. Používá svůj hlas jako hudební nástroj, má svou filozofii, hraje skoro na všechny nástroje. Ostatně je to legrační, kdysi jsem už s ním zpívala! Byla jsem na jeho koncertu v divadle Chatelet, to jsem ještě byla úplně neznámá, a on vyzval publikum, aby mu přišlo dělat vokály, a já za ním vylezla na to pódium a dělala mu vokály. Škoda že musím odjet z Ostravy dál na turné a nemůžu den počkat na jeho vystoupení.

A nakonec něco mimo hudbu... Studovala jsi i kung-fu. Pomáhá ti to nějak i teď? Nemyslím, aby ses zbavila otravných fanoušků...
Pro mě kung-fu není ani tak bojové umění jako spíš životní filozofie, kde je spjaté duševní s tělesným. Je v něm energie, naučí to člověka souznít s vlastním tělem, být pružný, pružný i v myšlení, taky to učí trpělivosti, zkrátka spoustu dobrých vlastností. A je v tom obsažený i tanec. Je to báječný.